Jsem skoro 15-ti letá holka, která je závislá na anime a
četbě mangy. Ráda čtu knihy a proto jsem se rozhodla,
že zkusím napsat nějaké povídky. Jsem začítečník, tak
prosím buďte shovívavý až to budete číst. Nehleďte na
chyby, bude jich tam dost. Čeština není zrovna můj
oblíbený předmět. =)





Samantha Morganová - 2. kapitola - Školní trest a vidina

17. dubna 2011 v 13:31 | Sheila
<1.kapitola • 3.kapitola>

Ráno jako obvykle jsem zaspala. Zrovna jsme měli Obranu proti černé magii se Zmijozelem. Obrana je jediná, která mně vážně dobře jde. Taky umím luxusně používat nitrozpyt. Je to divné, protože jsem se to nikdy neučila. Musela jsem to zdědit nejspíš po mých rodičích. I když jsem nikdy své rodiče neviděla. Když jsem byla malá, žila jsem v sirotčinci. Jednoho dne si tam pro mě došel Brumla a začal do mě valit, že jsem čarodějka. No myslela jsem, že má asi o kolečko míň a potřeboval by psychiatra. Ale zdál, se byl důvěryhodný, i když jsem si o něm myslela, že je cvok. Šla jsem s ním a zavedl mě to Příčné ulice, kde jsem si koupila různé pomůcky do školy. Poté mě zavedl do Bradavic. Musím říct, že jsem vážně šťastná, že jsem čarodějka. Stále si pamatuji na den, kdy jsem se ho zeptala, jestli neví něco o mých rodičích.
" Pane profesore, můžu se vás na něco zeptat?"
" Ale jistě Sam, co by si chtěla vědět? Upřel na mě své pomněnkové oči. Přešlápla jsem si z nohy na nohu a mnula si ruce, jak jsem byla nervózní.
" No, víte, chci si zeptat…Víte, kdo jsou moji rodiče? Jak sem to vyslovila, dostala jsem odvahu a podívala se mu do očí. Díval se mi upřeně do očí, ani nemrknul. Chvíli to vypadalo, jako by přemýšlel, jestli mi to má říct, nebo ne.
" Ano znal jsem tvoje rodiče." Odpověděl.
" Znal? Takže to znamená, že jsou mrtví?"
" Ano, bohužel." Smutně se na mě usmál. Nevěděla jsem co říct tak ze mě vypadlo jenom. " Aha."
Konec konců jsem je stejnak neznala. Vždycky jsem, ale doufala, že si někdy pro mě přijdou, nebo je aspoň jedinkrát uvidím. Ale i když jsem z toho z celého srdce doufala, nakonec ani malá naděje mi nezůstala.
Když jsem otevřela dveře do učebny OPČM všichni se na mě jako obvykle dívali. Byli zvyklý, že jsem chodívala pozdě. Mimochodem jsme měli toho nejdebilnějšího profesora, jaký na téhle škole vůbec byl. Jmenuje se Alfons Rybina a je dokonce horší než Křiklouš a to je co říct. Byl to chlap mezi třiceti až čtyřiceti lety a totálně nadržuje Zmijozelu. Vypadal jak zdechlá ropucha zkřížená s rybou. Prostě totální vymaštěnec.
Když jsem si sedla na své místo, začal kecat.
" Ale, ale, kdopak nás to poctil svojí návštěvou?" ušklíbl se na mě. Bože jak já bych mu nejradši zmalovala ten jeho rybí xsicht.
" No já jsem myslela, že si jména svých studentů pamatujete, profesore. Ale jestli máte tak špatnou pamět, ráda vám své jméno připomenu." Zaksichtila jsem se. Nenávistně mě probodával očima, z čeho mi jel mráz po zádech.
" Odečítám Nebelvíru dvacet bodů. Dneska v osm v mém kabinetě spolu s panem Snapem, který taky dnes přišel pozdě. Dojděte včas!." Zasyčel.
" No to je teda fakt super." Zamumlala jsem.
"Říkala jste něco, asi jsem vás přeslechl?"
" Vůbec nic pane profesore."
" To rád slyším." Otočil se a zamířil, ke svému stolu, vpředu místnosti. " Debil jeden." Zhnuseně jsem se na něj dívala. Až teď mě naplno došlo, co to říkal. Školní trest dnes v osm se Snapem ..Ó bože za co mě trestáš, zakňučela jsem. Nic jsem proti němu neměla, ale mít s ním trest. No jsem zvědavá, jak to dopadne…
Přesně v osm hodin jsem se Snapem stepovali před kabinetem profesora z OPČM. Zaklepali jsme a z místnosti se ozvalo nenávistné. "Dále." Vešli jsme dovnitř a uviděli profesora, jak sedí za stolem a opravuje písemky, které nám dal minulou hodinu. Zvedl pohled od písemek a zadíval se na nás dva. Bylo divné, že Snapea taky neměl moc v lásce a to byl ve Zmijozelu.
"Máte za trest roztřídit všechny tresty, které kdy kdo dostal. Což znamená, od založení Bradavic." Ukázal na stůl plných tlustých složek. Hleděli jsme na něj s otevřenou pusou a ani jsme nepípli.
" Pane profesore, to snad nemyslíte vážně!?" Rozčílila jsem se. "Něco se vám snad nelíbí, slečno?" přimhouřil oči a měřil si mě tím svým nechutným pohledem. "To si piště, že nelíbí! Vždyť, než to všechno roztřídíme, nám bude trvat nejmíň půl roku." Vztekala jsem se. Snape jenom kýval hlavou na souhlas. "Tak to abyste začali ne?" řekl jako by nic. Nevěřícně jsem na něj hleděla. " Promiňte, ale asi jsem vás trochu přeslechla, co jste říkal?"
Zlostně se na mě podíval. "Slyšela jste, velice dobře slečno. Měli byste začít nebo vám to bude trvat mnohem díl, než půl roku! Teď si poberte ti papíry a zmizte z mého kabinetu, a až to všechno budete mít, dojděte za mnou. Což předpokládám, nebude dřív, než za tři měsíce. A mimochodem nebudete používat hůlku, je vám to jasné?! Jestli ji jen jednou použijete, poznám to a budete to celé dělat znovu! Teď vypadněte." Rychle jsme odlevitovali všechny papíry, protože bychom je všechny neunesly, a vypadli z jeho kabinetu. Jak se za námi zavřely dveře, začala jsem nadávat. "To je takový debil! Kokot! Kretén! Rybí xsicht! Já ho asi zabiju! Nebo ne lepší bude, když zabiju sebe a potom ho budu strašit, že se posere strachy. Jo to zní jako dobrý nápad. Nebo ho usmažím zaživa. Anebo radši ne. Nemám ráda ryby a ten by určitě nevoněl o nic líp. Ještě bych něco chytla. Nebo mu vydlábnu oči, aby neviděl, potom by nás už potom nemohl učit a byl by tu nějaký jiný učitel. Pro naše štěstí, by to možná nebyl takový magor jak on.
Zastavila jsem se uprostřed chodby a přemýšlela na nějakou dobrou variantou jak ho zabít. Pořád jsem si něco mumlala, když se někdo začal nehorázně smát. Zapomněla jsem, že jsem pořád se Snapem, takže jsem se totálně lekla, že mě málem klepla pepka. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že to musel slyšet i on.
"Jsi normální!" Vyjela jsem na něj. Přestal se smát. "Chceš mě přivodit infarkt!? " oddechovala jsem. "Promiň." Ušklíbl se pobaveně. Slyšela jsem dobře? Vážně se mi omluvil? Nebo jsem vážně dostala infarkt a mám poslední halucinace? ..
"Ehmm jo v pohodě." Ještě šokovaně jsem na něj hleděla. "Půjdeme do knihovny ne?" Konečně jsem se vzpamatovala z toho šoku a byla schopná promluvit. " jo."
Cestou do knihovny jsme ani jeden nemluvil. Bylo to celkem divné jít v tichu po boku se Snapem, ale ještě divnější bylo, že mně to nevadilo a celkem jsem si to užívala. Nikdo nic neříkal a jenom ticho kolem nás. Tohle jsem hodně dlouho dobu nezažila, už jenom proto, že jsem se moc často neocitala sama. Vždy jsem byla s Lily nebo s někým jiným.
Když jsme došli do knihovny. Položili jsme všechny složky na stůl a pustili se do práce. Když jsme zvedli pohled od všech papírů, které se válely snad všude, jsme zjistili, že už je jedna hodina. Což je dost blbé, protože už je několik hodin po večerce. A nejhorší na tom bylo, že to vypadalo, jako bychom, vůbec nic neudělali. Těch papírů bylo tolik, že by se z toho jeden po…. Kdybych věděla, že někdy budu tohle dělat, myslím, že bych omezila své školní tresty a dávala si pozor, na to co říkám.
"Už bychom měli jít," pronesla jsem. Snape se podíval na hodiny a kývl hlavou. Ten je neuvěřitelný, mluví vůbec někdy? Uvažovala jsme. Mezitím, co jsme rovnali papíry, které se váleli všude okolo, jsem se ho zeptala.
"Co jsi udělal, že máš trest? Nikdy jsme si nevšimla, že by si měl nějaký trest. No ne, že bych se o tebe nějak zajímala." Zeptala jsem se zvědavě.
"To tě nemusí zajímat."
"No to je sice pravda, ale taky mě to zajímat může." Zašklebila jsem se. Dorovnala jsem poslední papíry a zvedla jsem se ze židle a zamířila ke dveřím. Už jsem skoro odešla, když se ozvalo.
"Řekl jsem profesorovi z obrany, že by měl jít na plastiku a udělat něco, s tím svým xsichtem a proto mně dal školní trest."
Otočila jsem se ke Snapeovi a nevěřícně na něj zírala. To že by on někdy řekl? ..Poté jsem se začala neovladatelně smát. "T-ty jsi m-mu řekl, že by měl jít na plastiku?" popadala jsem se za břicho. "Noa? Však je to pravda. Vypadá hůř, než Michale Jackson." Ušklíbl se. To mi dalo na další záchvat. Po nějaké době, celkem dlouhé, jsem se přestala smát. "Páni, to bych do tebe neřekla teda. Kdybys chtěl, je s tebou i sranda." Mrkla jsem na něj. "No nic, už vážně musím jít. Zítra zase v osm tady ok?" naposled jsem se na něj otočila. "Jo." Souhlasil. S tím jsem se vydala na pokoj.
Když jsem šla po chodbě, ucítila jsem brnění v hlavě. Zní to divně, ale měla jsem tam, jak kdyby mě tam mělo něco explodovat. Přidržela jsem se stěny, abych neupadla. Ale štěstí mi nepřálo a já upadla do bezvědomí.
Stála jsem před nějakým domem. Nevím, jak jsem se sem dostala. Najednou se objevil nějaký člověk s černou kápí na hlavě. Neviděla jsem mu do tváře. Směřoval k tomu domu. Nevím proč, ale vůbec se mi to nelíbilo. Muž si otevřel dveře pomocí své hůlky a vstoupil do domu. Šla jsem za ním. Slyšela jsem dětský pláč. Stála jsem za mužem v černé kápi. Naproti němu stál muž s hnědými vlasy a brýlemi. Ten muž mi strašně připomínal Jamese. Zuřivě spolu bojovali. Věděla jsem, že ten muž s kápí na hlavě chce tuhle rodinu zabít. Chtěla jsem mu pomoct. Vytáhla jsem si svoji hůlku a chtěla na něj použít kouzlo, ale nešlo to. Nemohla jsem kouzlit. Nezbývalo mi nic jiného, než se dívat jak muž padá k zemi. Po tváři mi stékali potoky slz. Nemohla jsem to zastavit. Tolik mi toho muže bylo líto. Bojoval ze všech sil, aby zachránil svoji rodinu. Muž s kápí na hlavě, se vydal do druhého patra domu. Vydal se do dětského pokoje. S narůstajícím děsem, jsem šla za ním. V pokoji byla žena, která měla zelené oči a zrzavé vlasy. Začala po muži metat jednu kletbu za druhou. Zahlédla jsem, že v postýlce se něco hýbe. Byl to asi roční chlapec, který se díval na svou mámu, jak bojuje. Nehybně jsem se dívala, jak ženu zasáhlo zelené světlo a ona se svezla na zem, jako před chvílí její manžel. Muž se chystal vystal na chlapce kletbu. " Néé." Zaječela jsem a skočila jsem před něj, aby chlapce nemohl zasáhnout. Muž vyslal kletbu smrti, která mnou prošla. Bylo to jako by se všechno zpomalilo. Čekala jsem, že mě kletba zasáhne, ale jenom mnou prošla. Zasáhla chlapce do hrudi. Svezla jsem se na zem a začala brečet. Ale najednou se něco stalo. Chlapec byl stále na živu. Muž začal řvát. Nevěděla jsem, co se děje. Celým pokojem začal pronikat silný proud světla. Musela jsem zavřít oči, abych neoslepla. Když záře přestala, otevřela jsem oči a dívala se, co se stalo. V postýlce stál chlapec s jizvou na čele ve tvaru blesku a kulil na mě svoje zelené oči. Bylo to, jako by mě viděl, ale přitom ostatní nemohli. Pohladila jsem ho po vláskách a na jednou jsem zmizela pryč.

Když jsem otevřela oči, ocitla jsem se na ošetřovně. Nechápala jsem, jak jsem se sem dostala a navíc jsem byla pořád v šoku, co jsem právě viděla. Bylo to tak živé. Jako by se to vážně stálo. Měla jsem mokrý obličej. Musela jsem brečet. Když jsem se pořádně porozhlédla, dívaly se na mě tři páry očí. Jedny patřili madam Pomfreyové, druhé Brumbálovi a ty třetí Severusi Snapeovi. Začala jsem se zvedat z postele, ale byla jsem zase zaražena do peřin naši ošetřovatelkou. Co se týkalo, nějakého úrazu, nebo kdo ví čeho, byla neoblomná. "Co se mi stalo? A jak jsem se sem dostala?" zeptala jsem se všech. "Spadla jste to bezvědomí. Naštěstí vás našel tady pan Snape." Odpověděl Brumbál a zkoumavě si mě prohlížel. "Aha." Na nic jiného jsem se nezmohla. Nejspíš mě našel, když se vracel na svou kolej. "Díky." Otočila jsem se na Snapea. Ten jenom kývl hlavou. "Takže můžu, už jít?" "Je mi dobře." Hned se ovšem do toho vložila madam Pomfreyová. "Tak to ať vás ani nenapadne. Zůstanete, tady aspoň do zítřka. A podle toho jak jste tady sebou házela a křičela na celou ošetřovnu, bych neřekla, že jste úplně v pořádku," řekla přísně. Ztuhla jsem. Musela jsem být vážně dost zelená, protože ke mně ošetřovatelka přiskočila. " Jste v pořádku?" starostlivě si mě prohlížela. Jenom jsem kývla hlavou na souhlas. Kdybych promluvila, nevím, jak by zněl můj hlas. Po nějaké chvíli jsme pro mluvila. "Co jsem křičela?" vysoukala jsem ze sebe. "Nic konkrétního. Prostě jste jenom křičela a brečela." Ozval se Brumbál. Málem jsem zapomněla, že je tady taky. "Aha." Madam Pomfreyová všechny po chvíli vyhnala s tím, že potřebuju klid a že tady ještě den zůstanu. Ovšem když už všichni byli pryč Brumbál se ještě ve dveřích otočil a oznámil mi, že se mnou chce zítra mluvit, ať se k němu stavím, až budu mít volno. Poté jsem usnula a spala jako poleno.

<1.kapitola • 3.kapitola>
 

Samantha Morganová - 1. kapitola

2. března 2011 v 20:50 | Sheila

Dorazili jsme akorát, když Křiklouš otevíral dveře. Sedla jsem si na svoje místo ve třetí lavici a Lily jako vždy do první. Lily seděla s Emily, kterou lektvary také bavili, ale nebyla tak dobrá jako Lil. Lily se vyrovnal maximálně Severus Snape. Já si sedla s Rose. Za náma seděli nějaké dvě pipiny, které furt tleměli na Siria a Jamese, div jim nekamali sliny z pusy.
" Bože, jak já nechápu, co na nich furt vidí?" řekla jsem znechuceně. Byla s nimi sranda to jo, ale jinak to byli nemachrovaní frajírci, kteří si o sobě myslí víc jak sám Luciusek.
" Taky to nechápu." Ozvala se Rose. " Ale musím říct, že to jsou fakt fešáci. No jinak by po nich nejelo tolik slepic." Odfrkla si.
" Jo to máš pravdu." Kývla jsem hlavou na souhlas. Dělali jsme zase nějakej pošahanej lektvar. Feli Closis, nebo jak se to jmenovalo. Lektvar měl mít žlutou barvu. Nechápu teda, jak se mi z toho udělala smaragdově zelená břečka, která vypadala dost nechutně.
Křikla procházel třídou a prohlížel si naše výtvory.
" Výborně slečno Evansová. Máte to nejlepší jako vždy. Samozřejmě spolu, tady s panem Snapem." Usmál se na Lily a Severuse. Chtělo se mi normálně blejt, tohoto chlapa jsem fakt nemusela. Stačilo mi jednou, když mě Lily přemluvila, ať sní jdu na ten večírek, co pořádá pro své oblíbence. No děs to byl. Museli jsme na sebe hodit jakousi róbu jak ze středověku a navíc tam byla nehorázná nuda. Když došel ke mně šokovaně vykřikl.
" Slečno Morganová, co jste s tím provedla?"
" Nic, co by." Odpověděla jsem klidně. Najednou začal kotlín divně bublat. Teď jsem si všimla, že jsem ještě nezhasla oheň. Já radši odstoupila několik kroků do zadu, protože jsem si byla jistá tím, že se něco stane. A taky, že jsem měla pravdu. Kotlík najednou vybuchl přímo Křiklovi do tváře. Strašně se mi chtělo smát, ale vydržela jsem to. Začala jsem kašlat, abych zamaskovala smích, který mi trochu unikl. Ale zdá se, že studenti okolo mě to nevydrželi. Řehtali se, až se za břicho popadali.
" Slečno, dnes v sedm u mě v kabinetě, kde si odpykáte školní trest." Rozzlobeně se na mě díval.
" Ano pane profesore." Řekla jsem otráveně. Zazvonil zvonek na konec hodiny a já se vyřítila z učebny jako tajfun. Lily mě na chodbě doběhla.
" Bože to je debil." soptila jsem. " Šak se nic nestalo, copak já můžu za to, že ten kotlík vybouchl!"
" Kdyby sis dávala větší pozor, tak se to nestane." Řekla naše moudrá Lily. Chtěla jsem ji uškrtit.
Radši jsem to nijak dál nekomentovala a vydali jsme se na další hodinu. Jako další jsme měli bylinkářství. Absolutně nevím, o čem hodina byla. Usnula jsem hned po prvních deseti minutách. Vzbudil mě až zvonek, který ukončil konec hodiny. Poté jsme měli ještě péči o kouzelné tvory a přeměňování. Když konečně skončili všechny hodiny, šla jsem na oběd. Měla jsem už dost pořádný hlad. Naložila jsem si na talíř horu brambor a k tomu kuřecí stehno. Po obědě jsem šla do knihovny. Nebyl tam samozřejmě nikdo jiný než Severus Snape. Byl celkem divnej. Očividně se s nikým moc nebavil, jenom furt četl knížky o černé magii. Myslím, že ho černá magie fascinovala, jinak si myslím, že není úplný zmijozelák. Řekla bych, že by mohl být celkem v pohodě, kdyby furt nelozil za zadkem Luciusovi. Hodila jsem Snapea za hlavu a šla hledat nějakou knihu, kterou bych si mohla přečíst. Když jsem procházela mezi policemi s knížkami a všechny si prohlížela, zaujala mě jedna kniha, která se jmenovala Jak se stát zvěromágem. Vždycky jsem si myslela, že by bylo skvělé proměnit se v nějaké zvíře a být úplně volná. Často jsem přemýšlela, v jaké zvíře bych se proměnila. Chňapla jsem po knize a nemohla se dočkat, až si ji přečtu. Chtěla jsem být zvěromágem i kdybych musela být neregistrovaná. Bylo by to navíc něco vzrušujícího a dobrodružného. Hledala jsem ještě knihu do bylinkářství, abych si mohla napsat esej. Měli jsme za úkol napsat o jakési rostlině, která mě absolutně nic neříkala. Nemohla jsem ji najít, takže jsem usoudila, že si ji někdo půjčil, což nebylo dobré pro mě. Absolutně jsem nevěděla, jak tu esej mám napsat, protože jsem nevěděla niv o té rostlině, o které tu esej máme napsat. Už jsem byla pomalu z knihovny venku, když se ozvala hrozná rána. Vrátila jsem se zpátky, abych zjistila, co to bylo. Snapeovi spadla nechutně tlustá knížka, kterou bych si snad na přečtení nevzala ani já a to jsem měla knížky ráda. Když jsem se podívala na jeho stůl, všimla jsem si, že má knihu, kterou jsem potřebovala na esej do bylinkářství. Měl jsi otevřenou na stole. Nejspíš dostali stejný úkol, nebo si ji chtěl jenom přečíst, i když o tom pochybuju. Šla jsem k němu.
" Hej, můžu si k tobě sednout? Potřebuji tu knihu, kterou máš na stole. Podívala jsem se na něj. V jeho pohledu bylo něco jako. Vypadni. Povzdechla jsem si, když pořád neodpovídal. Sedla jsem si k němu. Podíval se na mě jak na magora. Pokřiveně jsem se na něj usmála.
" Tak hele. Možná jsem z Nebelvíru, ale to neznamená, že si k tobě nemůžu sednout. Budeme prostě zticha a já si půjčím tu knihu do bylinkářství." Řekla jsem a vytahovala si brk a pergamen. Nic neřekl, ale posunul knihu doprostřed. Usmála jsem se, ale tak, aby si toho nevšiml. Potichu jsme psali esej do bylinkářství. Snape se po nějakých patnácti minutách zvedl. Uklidil si své místo a bez jediného slova odešel. Dívala jsem se za ním, jak odcházel. Vrátila jsem se zpět k eseji. Trvalo mi několik hodin, než jsem ji konečně dopsala. Podívala jsem se na hodinky a bylo půl jedenácté. Bylo už dávno po večerce. Divila jsem se jak dlouho, jsem u toho strávila času. Modlila jsem se, abych cestou někde nepotkala toho blbečka Fylche. Nebo tu jeho opelichanou kočku. Štěstí stálo při mně. Vrátila jsem se do pokoje. Holky už spali. Mě se spát ještě nechtělo, tak jsem si začala číst knížku o zvěromázích. Po chvíli se mi, ale začali klížit oči a já usnula.


Samantha Morganová - Prolog

2. března 2011 v 20:48 | Sheila

"Auuu. Do háje, kterej debil!" Zařvala jsem na celou místnost. Tím jsem vzbudila holky. Lily se tak lekla, že sletěla z postele. Chtělo se mi strašně na záchod tak jsem vstala, ale místo toho jsem se rozplácla na zemi jako sardinka. Řeknu vám, to byl teda pohled. Nějakej degen mi dal přímo před postel svůj kufr. Mám nějaké tušení, kdo to mohl být.
"Proboha, proč řveš hned po ránu!" vyjela na mě Lily, která se sbírala ze země.
" Neřvala bych tady, kdybys mi nestrčila před postel svůj kufr a já se málem nezabila!" soptila jsem. Lil, se podívala na svůj kufr a přímo se zhrozila. Po podlaze byli všude rozházený její věci. Když jsem zakopla, o ten debilní kufr hodila jsem vážně pěkný kotrmelec. Kufr se přetočil a Liliiny věci se rozsypali. Lily mávla hůlkou a věci byli uklizené.
" Děláš z komára velblouda. Tak sis trochu natloukla, no bože. Svět se nezboří." Řekla klidně.
" Co to meleš? Nechápala jsem.
Mávla rukou. " Stejně bys to nepochopila, na to máš moc dlouhé vedení."
Nebezpečně jsem zůžila oči. " Tím chceš jako říct, že jsem blbá?"
" To jsi řekla ty, ne já." ušklíbla se.
"Evansová, neprovokuj, nebo to pěkně schytáš." Zahrozila jsem.
" Vážně?" pozvedla své obočí. " A jak to chceš udělat?" Na nic jsem nečekala a seslala na ni kouzlo.
" Levicorpus." Lily, neměla v ruce ani hůlku, takže ho nemohla odrazit. Navíc nečekala, že bych na ni nějaké to kouzlo mohla poslat, tak se ani nesnažila uhnout. Zvedla se do vzduchu a visela hlavou dolů.
" TY!" křičela. " Hned mě dej dolů." Zlostně se jí blýskalo v očích. Smála jsem se jako pominutá. Natřela jsem to nejchytřejší holce na škole, jsem prostě dobrá.
" Víš, nějak se mi nechce." Ušklíbla jsem se. Po nějaké chvíli mě to přestalo bavit, tak jsem se nad ní smilovala a dala jí dolů. Ale to ještě nevěděla, že jsem neskončila. Poslala jsem na ni další kouzlo. "AQUAEL." Kouzlo ji zasáhlo, takže byla mokrá od hlavy až k patě. Já se tak smála, až jsem se válela na zemi. Rose a Emily se smáli spolu se mnou. Byli to mé další dvě spolubydlící.Rose byla rozená ďáblice. Má krátké černé vlasy, čokoládové oči a snědší pleť. Za to Emily je plachá drobná blondýnka s modrýma očima se světlou pletí. My čtyři jsme byli nerozlučné.
Lily se na mě zlostně dívala. Vypadala, jak kdyby po mě každou chvíli chtěla skočit. Začala se ke mně přibližovat.
" A sakra, tohle není dobrý." Pronesla jsem. Začala jsem zdrhat. Vyběhla jsem z pokoje a šinula si to po třech ze schodů do společenky. Lily samozřejmě běžela za mnou. Div se na těch schodech nevymlela. Na naší nehoráznou smůlu byli ve společence Poberti. Byli jsme s Lily jenom v pyžamě. Lily měla pyžamo s roztomilými medvídky. Já měla černou sexy košilku na ramínka s krajkami. Kluci na nás hleděli s otevřenou pusou. Asi si mysleli, že jsme se zbláznili. Sirius seděl v křesle u krbu a sjížděl mě tím svým úchyláckým pohledem, div neslintal. Remus seděl na pohovce a četl si nějakou knihu a Potter, stál vedle Siriuse a zrovna hypnotizovat očima Lily. A to nenažrané prase, které se jmenuje Peter žral. Taky co jiného. Běžela jsem se schovat za Pottera.
"Ahoj Evansová, tak co, jak jsi se dnes vyspala?" pronesl sladce k Lily.
" Pottere" zavrčela zlostně. " Uhni, nebo ti taky jednu uvalím." Zasyčela zlostně. Řeknu vám, když byla Lil v ráži, to bylo něco.
" Ale Lily, pronesla jsem sladce, přece by sis nevybila zlost na chudáčkovi Jamesovi."
" Sam, nechtěj mě naštvat ještě víc, než jsem." Zavrčela. Naštěstí mě zachránily holky, které doběhly do společenky. Byli už oblečené, učesané a všechno.
" Nechci vám kazit zábavu, ale za deset minut nám začíná vyučování a nevím jak vy, ale já rozhodně první den a k tomu všemu lektvary, nechci dojít pozdě." Řekla Rose. Emily jen kývla hlavou, jakože s ní souhlasí.
" Sakra" zakleli jsme s Lil současně. Rozběhli jsme se zpět do pokojů, kde jsme na sebe začali házet oblečení. Lily, si oblékla tričko, které si musela hned vysvléct, neboť si ho oblékla naopak. Já jsem zápasila s rifly. Skákala jsem na jedné noze jak magor, jenom abych do nohavice konečně dostala tu zpropadenou hnátu. Když jsme měli vybojováno sbalili jsme si učebnice rychlostí blesku a zdrhali do sklepení na lektvary. U mě je naprosto normální, že chodím do hodin pozdě, ale nechtěla jsem si vyfasovat školní trest hned první den.
" Jestli dojdeme pozdě, tak tě zabiju!" Zlostně se na mě Lily dívala. Musela jsem se smát. Vypadala jako by uběhla několik kilometrů. Ještě že chodívám běhat, jinak bych dopadla nejspíš stejně.

 


Sussanah Cross - 1. kapitola

2. března 2011 v 16:45 | Sheila
< Prolog • 2. kapitola >

Druhý den ráno jsem napsala Gaarovi dopis. Chtěla jsem ho varovat. Napsala jsem to krátce a stručně. " Potřebuji se s tebou sejít. Za dva dny u vstupu do písečné vesnice. Je to životě důležité!! Prosím buď tam." Radši jsem se nepodepsala. Vzala jsem si svůj černý plášť, na které nebyly červené obláčky. Aspoň mě nikdo nebude podezřívat, když mě potká. Hned jsem vyrazila. Chtěla jsem mu to oznámit, co nejdřív, jinak by nebyl čas. Cesta do Písečné trvá tři dny. Ale když nebudu odpočívat, zvládnu to za dva.
Do písečné jsem dorazila, těsně za úsvitu. Byla jsem tam jako první. Doufala jsem, že dojde, jinak tahle cesta byla zbytečná. Objevil se po půl hodině. Přišel dokonce i sám. Myslela jsem, že sebou vezme aspoň nějakou jednotku, která ho bude v případě nebezpečí chránit. Stály jsme od sebe celkem daleko.
" Kdo jsi a co mi chceš? Zeptal se. Stáhla jsem si z hlavy kapuci a odpověděla.
" Sussanah Cross a nesu ti důležitou zprávu." Řekla jsem. Vražedně se na mě díval. Asi jsem si měla vymyslet nějakou přezdívku.
" Vím, kdo jsi. Zradila jsi Listovou a přidala jsi se k Akatsuki. A teď jsi sem jenom tak přijdeš a řekneš, že mi chceš něco důležitého říct?" vraždil mě pohledem.
" Neříkej, to vím i bez tebe." Pronesla jsem jízlivě. Dlouho chvíli jsme na sebe hleděly. On nenávistně a Já? Já si říkala, že je to pořádný fešák. Hodnotila jsem ho pohledem a musím říct, že za ten pohled stál.
" Co mi tedy chceš?" pořád na mě podezíravě zíral.
" Jdu tě varovat." Řekla jsem klidně.
" Varovat? Před čím?" zeptal se.
" Před námi." Hleděla jsem mu do očí.
" Ou aha." Pronesl. Začala jsem se smát.
" Co je?"
" No jenom ti říkám, že ti jdem po krku a ty řekneš. " Ou aha." Smála jsem se dál.
" A co je na tom podle tebe směšného?" řekl vážně. Dívala jsem se na něj a musela se začít smát znovu. Ještě chvíli jsme se smála, než jsem nasadila úplně můj nejvážnější obličej.
" Tak hele to není sranda. Přišla jsem tě varovat před Akatsuki. Jistě nás znáš a taky víš, po kom jdeme." Udělala jsem malou pomlku.
" Jdete po Jinchuuriky, je to tak?" Kývla jsem hlavou na souhlas. " Za dva měsíce, si pro tebe přijdou Deidara a Sasori z Červených písků. Toho jistě znáš." Řekla jsem.
" Nevěřím ti. A už vůbec nevěřím Akatsuki." Probodával mě pohledem. " Proč mě tedy rovnou nezabiješ?" přestávalo mě to bavit. Najednou mě vzal svým pískem pod krkem a stoupl si těsně ke mně. " Jo máš pravdu, myslím, že bych to měl udělat." Nemohla jsem dýchat.
" Proč myslíš, že jsem tě varovala? Tím, že jsem to udělala, jsem si podepsala rozsudek smrti, až to zjistí. I když ne, že bych toho nějak litovala." Ušklíbla jsem se. " Proč jsem na tebe nezaútočila, hned jak ses objevil? Co? Myslíš, že bych se tady s tebou tak vybavovala, kdybych tě chtěla zabít? A navíc, myslíš si, že bys mě mohl porazit?" pokračovala jsem. " Odpověz?!" vyzvala jsem ho. Bylo ticho.
"Řekni, proč jsi mě tedy varovala, když mě vůbec neznáš a navíc tím riskuješ život?" zeptal se a čekal, co odpovím. Smutně jsem se usmála.
" Nikdy jsem nesouhlasila s tím, co organizace provádí. Když nám řekli, že chtějí zajmout Kazekageho, už jsem to odmítla dál tolerovat. Jestli tě dostanou, já budu muset do listové a přivést devítiocasého.
Jistě víš, kdo to je. A já odmítám to udělat. Udělám to, jen přes mou mrtvolu! A jestli mě pořád chceš zabít, udělej to. Nebudu se bránit. Aspoň nebudu muset dělat tu špinavou práci." Řekla jsem odhodlaně. Nikdy jsem se nebála smrti.
" Proč jsi zradila listovou?!" zeptal se zvědavě. Zlostně jsem se na něj podívala. " To tě nemusí zajímat!" vyštěkla jsem. Pořádně jsem se nadechla a vydechla, abych se uklidnila
" Tak hele, co takhle uzavřít dohodu?" podívala jsem se na něj.
" Jakou dohodu?" zvedl obočí.
" Co tahle třeba toto. Ty mi pustíš můj drahocenej krk a já ti budu dávat informace o Akatsuki. Takže budeš moct někoho varovat, až se bude chystat nějaký útok. Platí?" zeptala jsem se unaveně. Moc sem toho nenaspala a začalo se to na mě podepisovat. Musela jsem vypadat strašně. Chvíli se rozmýšlel, než nakonec souhlasil. Byl to dobrý obchod. Mohl by tím zachránit spoustu životů, i když ten můj teď bude na vlásku. Pustil mi krk a já se složila na zem. Pět dní jsem nespala. Když se svolala porada, dodělala jsem zrovna jednu nehezkou misi.
" Hej, jsi v pohodě?" zeptal se.
" Vypadám, tak snad?" pronesla jsem sarkasticky.
" No vlastně ani ne." řekl. Bože jak se mohl stát Kazekagem. Ten má IQ, jak opice. I když i ta opice je na něj chytrá až moc. Začala jsem se zvedat ze země.
" Už musím jít, nebo se tady ještě složím. Takže budu ti posílat informace, kdyby se něco stalo. Budeme se scházet tady vždy jednou za dva týdny a já budu vždy v přestrojení, jasné?" říkala jsem a při tom aspoň třikrát zívla.
" Nechceš, radši zůstat tady? Vypadáš fakt hrozně." Řekl.
" Tak to díky za upřímnost." Zašklebila jsem se. " A stejnak, nějak starostlivý ne? Pokud vím, tak před chvílí jsi mě chtěl zabít!" zamračila jsem se. Byla jsem tak unavená, že jsem usínala i za stoje.
" To je sice pravda, ale to jsi ještě nebyla můj informátor a spojenec." Řekl. " Tak pojď, vezmu tě do vesnice."
" Nemyslím, že je to dobrý nápad." Zastavila jsem se.
" Proč?" nechápal
" Někdo by mě mohl poznat, a jak jistě víš, jsem celkem známá a ne zrovna v dobrém." Dívala jsem se před sebe, abych nezakopla o písek. V mém stavu, by se mě to mohlo podařit. Stáhl mi kapuci na obličej. " Teď tě nikdo nepozná." Řekl. Vzdala jsem to, protože jsem na to neměla síly. Vstoupili jsme do písečné vesnice a vedl mě do domu, kde přebýval Kazekage. Zavedl mě do svého pokoje, kde mně posadil na svojí postel. Lehla jsem si a usnula.
Když jsem se vzbudila, byl večer. Posadila jsem se a dívala jsem se, kde to vlastně jsem. Otevřely se dveře a v nich se objevil Gaara.
" Tak ses konečně probudila. Spala jsi celý den." Řekl a upřel na mě svoje oči.
" Cože!" vyskočila jsem z postele a hledala jsem svůj černá plášť. Musel mi ho někdo zdělat, protože jsem ho na sobě neměla.
" Musím jít, byla jsem tady moc dlouho. Kde je můj plášť?" otočila jsem se na Gaaru. Pořád mě pozoroval. Vážně mě to štvalo. Co má za problém?
" Nechceš napřed něco sníst, než vyrazíš na cestu?"
" Nemám hlad." Hned jak jsem to dořekla, mi zakručelo v břiše. Gaara se začal smát. Byla jsem červená, až po uši. To byl trapas.
" Myslím, že tvůj žaludek, říká něco jiného." Smál se dál.
" Pojď za mnou." Řekl a konečně se přestal smát. Šla jsem za ním. Vedl mě dlouho chodbou. Cestou jsme nepotkali žádného člověka. Celkem jsem si oddechla. Zavedl mě do kuchyně, kde už bylo nachystané jídlo.
" Sedni si." Vyzval mě. Sedla jsem si, ale jídla jsem se ani nedotkla.
" Neboj, není to otrávené. Můžeš jíst." Uculil se.
" O to se vážně nebojím. Poznala bych, kdyby to bylo otrávené. Dost často jsem trénovala se Sasorim a jak jistě víš je to expert na jedy." Ušklíbla jsem se. Zamračil se.
" Jo slyšel jsem, že na Sasoriho jedy, není žádný protilék." Zamyslel se.
" To není pravda. Pro mě bylo celkem lehké udělat protilék. Je pravda, že většině mediců, by se ten protilék nepodařil, ale já jsem se učila od nejlepšího." Odpověděla jsem a dál se ládovala jídlem.
" Kdo tě učil?" zeptal se zvědavě.
"Můj mistr je pátá Hokage." Řekla jsem hrdě.
" Není, náhodou její žačka Haruno Sakura?" podivil se.
" Jo." Usmála jsem se. " Učili jsme se spolem." Zadívala jsem se na Gaaru.
" Co je? Mám něco na obličeji?" zeptal se.
" Změnil ses." Pronesla jsem. Rentgenovala jsem ho pohledem a hodnotila, jak moc se za tu dobu změnil. "Už nevypadáš, tak vražedně. Musel jsi na sobě nejspíš hodně pracovat, aby ti lidé uvěřili a zvolili tě Kazekagem. Umím si představit jak dlouhá a namáhavá to byla cesta. Ale jak to tak vypadá, tak všechno jde, když se chce." Usmála jsem se.
" My jsme se někdy dřív potkali? Znám tě jenom z doslechu o listové, ale jinak si nepamatuji, že bychom se my dva potkali osobně.
" Jo potkali jsme se v listové na chuuninské zkoušce. Ale chápu, že si mě nepamatuješ. I když je celkem smutné, že si nepamatuješ svou oběť, kterou jsi chtěl zabít." Z jeho várazu nešlo nic vyčíst. Co jsem si všimla, tvářil se tak pořád. Skrýval své emoce.
" Tak podívej, co se stalo, stalo se. Minulost už nezměníš, ale sebe jsi už změnil. A lidé to také přijali, už tě neberou jako tou nebezpečnou zbraní z písečné. Teď tě berou jako svého Kazekageho, kterému věří a za kterého by položili život! Tak se tím už netrap dobře?" povzbudivě jsem se na něj usmála. On mi kupodivu úsměv opětoval. Musím říct, že kdybych neseděla tak by se mi z toho úsměvu podlomila kolena.
Zazubila jsem se. " No vidíš, že to jde. Když se směješ, vypadáš mnohem líp. Tak ať ti to zůstane." Mrkla jsem na něj. Nějak divně na mě civěl.
" Co tak zíráš?" vyštěkla jsem po chvíli, když mě už dlouhou chvíli upřeně pozoroval.
" Jen jsem přemýšlel, že nevypadáš moc nebezpečně." Pokrčil rameny.
" Aha, takže podle tebe, to, že jsem hledaný S ninja, asi nic neznamená co?" tázavě jsem zvedla obočí a čekala, co odpoví.
" To, že jsi hledaná osoba, ještě neznamená, že jsi silná." Řekl.
" Hm, tak co kdybych tě o tom přesvědčila? Co třeba souboj?" Nasadila jsem vražedný pohled. Hleděli jsme si do očí. Byla to oční válka, kdo dřív uhne pohledem. Trvalo to, už přes několik minut. A ani jeden jsme se nehodlali vzdát. Když už to vypadalo, že Gaara uhne pohledem, někdo vtrhl do pokoje a ani se neobtěžoval klepat. Oba jsme stočili hlavy, abychom se mohli podívat, kdo to je. Znala jsem ho, ale viděla jsem ho jenom párkrát. Byl v týmě s Gaarou. Pamatuji si ten jeho pomalovanej xsicht. Vypadal celkem legračně. Když jsem ho viděla poprvé, tak jsem se mu posmívala za to, jak vypadá. Ptala jsem se ho, jestli se dnes ráno díval do zrcadla, nebo jestli mu někdo provedl Kanadskou noc. Myslím, že se jmenoval Kankurou. Ještě s nimi byla nějakí blonca s vějířem. Nevzpomenu si, jak se jmenovala. Kankurou ovládal loutky jako Sasori. Vlastně ovládal Sasoriho loutky. Pamatuji si to ještě z listové. Když při chudinské zkoušce bojoval s nějakým týpkem.
" Gaaro mám důležité zprávy." Vyhrkl hned jak rozrazil dveře. Až poté si všiml, že Gaara není v místnosti sám.
" Kdo jsi a co tady děláš?!" vyštěkl na mě. Tak tohle ne chlapečku na mě tady nikdo hulákat nebude, nasrala jsem se. " TOBĚ do toho nic není!" řekla jsem ledovým hlasem, a ledově se zadívala do jeho očí. Po mém pohledu uhnul stranou. Ale pořád nehodlal tu klapačku zavřít. " Je mi do toho všechno! Gaara je můj brácha a mám na něj dávat pozor!" Podívala jsem se na Gaaru. " Něco mu řekni, nebo mu tu klapačku vlastnoručné zavřu." Zavrčela jsem. " Potom ti to řeknu Kankurou. Teď mi řekni to, proč jsi sem přišel." Vyzval ho Gaara. Kankurou si mě chvíli měřil pohledem, než začal mluvit.
" Donesla se nám zpráva od legendárního Sannina ze Skryté listové. Jistá tajná organizace jménem Akatsuki se dala do pohybu. Zatím nevíme, po čem jsou. Rozšířili jsme o nich zprávu, do všech zemí. Nosí černé pláště s červenými mraky. Máme, ale jisté tušení, že půjdou právě po tobě." Dokončil tak své hlášení. V místnosti nastalo nepříjemné ticho.
" Zdá se, že Jiraiya má dobré informace. Zajímalo by mě, kde to všechno zjistil. A to jsme si to tak hlídali, aby se to nikdo nedozvěděl." Nasadila jsem děsivý úšklebek.
" Kdo jsi?!" vyštěkl znovu Kankurou.
" Není to jasné?" řekla jsme znuděně. Celá tahle situace mě jaksi přestala bavit. Podívala jsem se znovu na Gaaru a ten kývl na souhlas.
" Jmenuji se Sussanah Cross a jsem členkou Akatsuki. Těší mě." Pobaveně jsem sledovala Kankurův obličej. Kankurouvy z tváře vyprchala všechna barva. Byl úplně zelený, ale po chvíli měl obličej úplně rudý. Myslím, že měl dokonce rudé i uši, jak na mě nenávistně hleděl. Schválně jsem řekla z Akatsuki, protože jsem věděla, jak bude reagovat a nechtěla jsem přijít o ten výraz na jeho tváři. Normálně na mě zaútočil a Gaara ho nehodlal zastavit. Nejspíš se tím dobře bavil. No ne, že by mně to nějak vadilo. Takového zelenáče dám jednou ranou a to nebudu muset použít žádnou techniku než jednu malou brutální sílu. Má štěstí, že mám dobrou náladu. Používal tři loutky. Říkal jim Karasu, Kuroari a Sanshouo. Zaútočila jsem na něj. Rozběhla jsem se proti němu a předstírala útok, ale já místo toho sekla po vláknech, díky kterým, mohl ovládat svoje loutky. Dala jsem chakru to pravačky a dala mu ránu do břicha. Myslím, že to bylo víc, než dost. Odlétl přes celou místnost. Prolétl dveřmi, které úplně zdemoloval a přistál na konci chodby, kde se složil na zem.
" Hups, asi jsem to trochu přehnala." Poškrábala jsem se na hlavě. Nevinně jsem se podívala na Gaaru a očima mu říkala, že si za to mohl sám. I když myslím, že by na mě zaútočil každý. Gaara na mě překvapeně civěl. Div neměl pusu dokořán.
" No myslím, že se od tebe budu radši držet dál. Nechtěl bych to schytat." Zachechtal se.
Zazubila jsem se. " A to jsem ještě vůbec nic neukázala.
" Radši se běž podívat, jestli ještě žije. Doufám, že za to nebude moc naštvaný."
Gaara šel přes chodbu, kde se zastavil u Kankuroua.
" Hej Kankurou žiješ?." Štouchl do něj a pobaveně se umíval. Kankurou cosi zabrblal a zvedal se ze země.
" A teď mi Gaaro řekni pravdu, kdo ta holka je?" tázavě se na Gaaru podíval.
Odfrkla jsem si. Nasadila jsem si ochranou čelenku Skryté listové, která byla přeškrtnutá.
" Podívej se na mou čelenku. Říkala jsem pravdu o tom, kdo jsem." Vyzvala jsem ho. Stál strnule a civěl na mou čelenku. Poté se podíval na Gaaru a prohlásil.
" Myslím, že mi musíš něco vysvětlit."

< Prolog • 2. kapitola >


Sussanah Cross - Prolog

2. března 2011 v 16:40 | Sheila

Jmenuji se Sussanah Cross. Pocházím ze skryté listové vesnice. Je mi osmnáct let a jsem výborný medic ninja. Také jsem označovaná jako S ninja a hledaná osoba s vysokou odměnou.
Patřím k Akatsuki. Přidala jsem se k nim, když mi bylo čtrnáct let. Bylo to v době, kdy mi zemřeli oba rodiče. Byla jsem na dně a nevěděla co dělat. Jednou jsem potkala jednoho fakt hezkého kluka a na první pohled se do něj zamilovala. Ani já jsem mu nebyla volná. Jmenuje se Sasori a naprosto mě uchvátila jeho krása. Nabídl mi, abych se připojila k tajné organizace jménem Akatsuki. Nevěděla jsem co dělat a tak jsem nabídku přijala. Byla jsem zoufalá, ze smrti mích rodičů, ale také jsem chtěla zažít konečně, nějaké pořádné dobrodružství plné nebezpečí a nástrah.
K Akatsuki jsem se přidala šest let po tom, co se k nim přidal Uchiha Itachi. Itachi v listové vyvraždil celá svůj klan kromě Sasukeho. Sasuke byl můj spolužák se kterým, jsem si zrovna moc nepadla do oka. Byl mi nesympatický. A já jemu nejspíš taky. Hold asi nesnesl, že jsem byla o hodně lepší než on. Itachi nechal Sasukeho žít jen proto, aby ho nenáviděl tak moc, až se mu nakonec pomstí. Samozřejmě si myslím, že je to blbost. Itachi prostě nechce přiznat, že nedokáže zabít svého malého bratříčka. Sasuke se přidal k Orochimarovi ten den, co já se přidala k Akatsuki. Sasuke se od něj chce naučit nové techniky, aby byl o kousek blíž k Itachimu. A tak bylo o jednu hledanou osobu z listové víc.
V Akatsuki jsem ve dvojici se Sasorim. Právě jsme spolem chodili. Museli jsme spolu plnit všelijaké mise a navzájem jsme si kryli záda. Byli jsme přece parťáci. Hodně mě na něm štvalo, jak chodil pořád převlečený za loutky.
Akatsuki měli za úkol pochytat všechny jinchuuriky. Sasori tím byl přímo posedlý. Což se mi na něm znechutilo a začala jsem ho nenávidět. Neměla jsem ráda zabíjení a naprosto jsem se tomu vyhýbala. Nebyla jsem žádný krvelačný člověk, co by zabíjel pro zábavu. Zabíjela jsem, jenom když to bylo nevyhnutelné. Věděla jsem, že co nevidět dostaneme úkol, proniknout do listové a přivést Uzumaki Naruta. Naruto byl můj kamarád. Je sice děsně tupej, ale je s ním sranda. Můj nejlepší kamarád byl Kiba. A nejlepší kamarádka byla Hinata. Moc se mi po nich stýskalo, ale to, co jsem udělala, se už vrátit nedá. A myslím, že to byla největší chyba v mém životě.
Uplynuli 4 roky od té doby, co jsem se k nim přidala. Každý den, když jsme nebyli na nějaké tajné misi, jsem každý den tvrdě trénovala. Trénovala jsem s Itachim. Za ty čtyři roky jsem se s ním celkem sblížila. Byl strašně v pohodě. Myslím, že nikdy svůj klan vyvraždit nechtěl. Myslím, že za tím bylo něco jiného. Učila jsem se proniknout genjutsu, tak aby na mě nikdy nepůsobila. A také jsem zlepšovala své techniky. Byla jsem neuvěřitelně silná. Porazila jsem každého z organizace, když jsme spolu bojovali. Měla jsem mezi nimi respekt. Věděli, že kdyby si mě poštvali proti sobě, nedopadly by dobře. Pořád mi opakovali, jak jsou rádi, že jsem na jejich straně, že by se mnou nikdy nechtěli bojovat. Že bych je dala jednou ranou. Koneckonců, to byla pravda. Ne nadarmo se mi říkalo Legendární živel. Byla jsem známá na celém světě a hodně lidí mě chtělo dostat. Ovládala jsem všechny živly. Také jsem byla známa jako lamačka genjutsu. Zatím jsem prolomila každé genjutsu, co na mě kdo poslal. To můžu poděkovat Itachimu, se kterým jsem tolik trénovala. Ovšem také jsem měla své ne moc světlé stránky. Mám arachnofobii. Ano jsem podělaná strachy, když se dostanu do dosahu nějakého pavouka. Trpím tím, už od narození. Také nemusím všechno, co leze. Spíš se to týká jenom hmyzu. Stejně jako povouky, sice o trochu míň, nesnáším ty chlupatá stvoření se sto nožkama.
Dnes odpoledne, když se všichni členové tajné organizace Akatsuki sešli, jsme dostali úkoly. Deidara se Sasorim, měli jít za dva měsíce do Písečné vesnice a zajmout Písečného Jinchuuriky Gaaru. Po tomhle prohlášení jsem zalapala po dechu. Důvod, proč jsem se Sasorim nešla já, bylo, že já měla dostat jiný úkol s jiným členem Akatsuki.
Moc jsem Gaaru neznala. Když jsem se s ním střetla při chuuninské zkoušce, šel z něj celkem strach. Ale to bych nebyla já, kdybych se s ním nedala do řeči. No jaksi po mě vystartoval a vypadalo to, že mě chtěl zabít. Musím říct, že s tím měl vážně zkušenosti. Byl krvežíznivý jak prase. No jako vážně. Pořád opakoval něco jako. " Musím potvrdit svou existenci."nebo něco takové, teď jsi, nevzpomenu. Ale na to, že to byl celkem blázen, to byl kus. Hned bych si dala říct. Proto, mě celkem překvapilo, že chtějí jít zrovna po něm. A navíc by mě vůbec nenapadlo, že ON je Jinchuuriky. No, že mě to nenapadlo hned? Vím, jak Jinchuuriky trpí, jak se jich všichni straní. To nejspíš vysvětluje jeho chování. Ale další prohlášení, co Pein řekl, mi vážně vyrazilo dech.
"Musíte být opatrní. Určitě budou Kazekageho chránit, za cenu vlastních životů. Ukončete to s ním rychle." Řekl. Hleděla jsem na něj s otevřenou pusou. Takže vypadá to, že tak krvežíznivý zase nebyl, když se z něj stal Kazekage. Zamračila jsem se nad tím, že se ho chystají chytit a vysát z něj síly. Musela jsem ho varovat. Teď jsem se rozhodla. Skoncuji s Akatsuki, ať to půjde po dobrém, nebo po zlém.
" Něco se ti nelíbí Sussan? Otočil se na mě Pein.
" Jenom nechápu, jak se takový spratek, mohl stát Kazekagem." Lhala jsem. Jenom kývl hlavou na souhlas.
" Jak se Deidara a Sasori s písečným Kazekagem vypořádají a donesou ho sem, mám úkol pro Sussanah a Itachiho. Vy dva půjdete do listové a zajmete devítiocasého. Uzumaki Naruta." Jestli jsem byla za dnešek překvapená, teď jsem byla naprosto vyděšená. Věděla jsem, že ten den někdy nadejte, ale netušila jsem, že tak brzo.


Nový domov - Prolog

12. února 2011 v 12:17 | Sheila
< Info • 1. kapitola >

Je dusný večer, jako každý jiný. Slunce už zapadlo a na oblohu začaly vycházet první hvězdy. Za nedlouho se objevil i veliký, kulatý měsíc zbarven do oranžova. Dnes byl úplněk. Foukal studený vítr, který mi rozcuchával vlasy. Kolem mě poletují listy ze stromů, které se mi zabodávají do obličeje. Seděla jsem na střeše svého domu a pozorovala všude tu černou tmu s malými světýlky daleko nade mnou.
Přemýšlela jsem o hodně věcech, které se za poslední dobu přihodily. Ale nejvíc jsem myslela na to, co mě ze všeho nejvíc bolelo a z které se mi chtělo brečet. Dnes ráno mi mamka oznámila, že se budeme stěhovat. První jsem si myslela, že asi blbě slyším. Dívala, nebo spíš zírala jsem na ni s otevřenou pusou, neschopná slova. Po dlouhé chvíli co jsem tam stála, jsem se konečně vzpamatovala.
" To si teď ze mě děláš srandu, že jo?" zeptala jsem se jí roztřeseným hlasem.
"Je mi to líto zlatíčko, ale vážně se budeme stěhovat." Odpověděla jako by nic.
" Ale to přece po mě nemůžete chtít! Přece nemůžu na poslední rok odejít ze školy a navíc bych musela opustit své kamarády!" křičela jsem na ni.
" Však ty to zvládneš." konejšila mě mamka." "Jsi silná holka a najdeš si nové kamarády.
" Já žádné nové kamarády nechci!" protestovala jsem ve snaze, že si to stěhování nakonec rozmyslí.
" Nikam se stěhovat nechci. Nemohla bych tady zůstat? Umím se o sebe postarat sama." Zeptala jsem se s trochou nadějí v hlase.
" V žádném případě, pojedeš s námi, ať chceš nebo ne. A navíc ti ještě není osmnáct.
Odfrkla jsem si. " Jako bych to ještě nevěděla." Řekla jsem se svým obvyklým sarkasmem.
" Tak dost! Nebuď drzá!" zvýšila na mě hlas.
"Kam se vůbec stěhujeme?" zeptala jsem se už normální a klidným hlasem.
Doufám, že ne nikam daleko. Říkala jsem si, že bych je aspoň jednou za čas mohla navštívit. Nevadilo mě samotné stěhování, ale to, že přijdu o své skvělé kamarády a navíc jsem nikdy neměla ráda loučení.
" Víš, tvůj otec dostal nabídku pracovat v zahraniční za dost velkou sumu peněz." Řekla.
Dlouho nic neříkala, asi čekala, že na to něco řeknu. A taky že ano. Chvíli mi trvalo, než jsem to pochopila.
"Počkej, když jsi říkala v zahraničí, co přesně tím myslíš?"
"Myslím tím, že se budeme stěhovat do Ameriky." Řekla a dívala se, jak budu reagovat. Musela jsem tu novou informaci vstřebat. První mě napadlo. "Páni, já se budu stěhovat do Ameriky, vždycky jsem se tam chtěla podívat."přemýšlela jsem. Ale ihned jsem ze mě ta radost vyprchala, když jsem si vybavila, jak se loučím se svými kamarády a nejspíš už nikdy je neuvidím. Začali mi pomalu po tváři stékat kulaté, slané slzy, které vůbec nemám ráda.
Nikdy jsem moc nebrečela, ale tohle prostě muselo ven. Sedla jsem si na sedačku a dívala se do zdi přede mnou, jako by tam bylo něco zajímavého.
"Kdy odjíždíme?" odtrhla jsem oči od zdi a zadívala jsem se na mámu. Sedla si vedle mě.

"odjíždíme za měsíc, 30.července." řekla a políbila mě do vlasů.

" 1.srpna, řekla, nastoupíš na
novou školu."
Teď jak sedím na střeše a přemýšlím nad tím vším, říkám si, že to nemůže být tak hrozné. Budeme si volat a vykládat zážitky jaké tam zažiju a naopak co se tady všechno stalo, když jsem tu nebyla. Jen mě mrzelo, že u toho nebudu. Mám ani ne měsíc na to, abych se s nimi rozloučila. Bude to hodně bolestivé jich opustit.
Na druhý den, hned jak jsem vstala, vzala jsem do ruky mobil a vytočila číslo mojí nejlepší kamarádky. Držela jsem mobil u ucha a netrpělivě čekala, až to konečně zvedne. " Haló?" ozval se velice známý hlas.

" Ahoj Lily, máš dneska čas? Zeptala jsem se radostí bez sebe, že ji zase po dlouhé době slyším. "Proboha Sandro! (tak se mimochodem jmenuju), víš kolik je hodin?" řekla rozzlobeným, nebo spíš ospalým hlasem. Teď jak to řekla, jsem se teprve podívala na hodiny. Bylo teprve osm ráno.
" Jé promiň, nechtěla jsem tě vzbudit. Myslela jsem, že už je tak deset." Omluvila jsem se.

"No, teď už je to jedno, co jsi chtěla?" změnila téma.
"Máš dneska čas?" vybafla jsem už po druhé.
" Jo mám, proč?" zeptala se.
"Víš, musím ti něco důležitého říct, tak co třeba ve tři odpoledne na našem oblíbeném místě?" řekla jsem.
" Jo, to by šlo, teď, si jdu ještě lehnout. Tak zatím." Řekla a típla mi to dřív, než jsem stihla odpovědět. Ani se nedivím, Lily je velký spáč zato já byla ranní ptáče.
Odložila jsem mobil na noční stolek a vydala jsem se podniknout ranní hygienu. Osprchovala jsem se, vyčistila zuby, oblékla a šla se nasnídat. Sešla jsem schody a rovnou si to namířila do kuchyně.
" Bude mi to tady chybět." Řekla jsem si potichu. Ale to už jsem se v duchu fackovala, že na tohle bude čas jindy. Vešla jsem do kuchyně, kde už seděli mamka s taťkou. Taťka si četl noviny a mamka ho jako obvykle obskakovala.
" Drahý, dáš si čaj?" zeptala se.
" Ne díky, nemám na něj chuť." Usmál se na ni a dál četl noviny. Ale máma se nehodlala vzdát.
" Tak co třeba čaj, nebo mléko?" pokračovala. Nad tímhle jsem se musela jako vždy ušklíbnout, protože takhle to bylo každé ráno. Když mě máma uviděla, už mi nalévala kakao.

" Dobré ráno, jak ses vyspala?" ptala se s úsměvem. "Dobré ráno, jako obvykle."
Odpověděla jsem a brala si housku se šunkou.
Po snídani, jsem šla do pokoje a uklízela. Vysála jsem si koberec, umyla zem a utřela prach. Poté jsem si sedla za psací stůl a spustila počítač, na kterém jsem nejspíš závislá.
Domlouvala jsem se s kamarády, co dnes večer podnikneme.
Než, jsem se nadála, bylo už půl třetí. Šla jsem se obléct a namalovat.

" Do háje!" zaklela jsem. Zase mi došel make-up.
"Mamíí?" zaječela jsem, aby mě slyšela.
" Co potřebuješ?" křikla na mě zpátky.
" Můžu si půjčit tvůj make-up?" zeptala jsem se.
" Už zas? Měla by sis konečně koupit svůj." Řekla.
" Já si ho koupila, ale už mi zase došel." Bránila jsem se.
" Tak můžu nebo ne?" zeptala jsem se znovu.
" Jo, můžeš, ale teď už naposled." Zavolala na mě ještě.
" Díky mami, jsi zlatá." Zahulákala jsem ještě a už si to šinula do koupelny. Bylo mi jasné, že zase dojdu pozdě. Jako obvykle, vzdychla jsem si. Naházela jsem na sebe make-up, řasenku, tužku na oči a mašírovala ven. Ještě jsem křikla: " Mami, jdu ven." A třískla dveřmi. Šla jsem na naše oblíbené místo. Chodíváme sem už od svých deseti let.
Byla to velká louka, která se táhla daleko do kopce. Uprostřed kopce stál ten největší strom, jaký jsem kdy viděla. Na stromě byla houpačka, o kterou jsme se vždycky hádali. Když si na to vzpomenu, musím se nad tím zasmát. Zažili jsme tady spousty legrace. Bylo tu krásně. Foukal tu mírně studený větřík, jinak bylo nehorázné horko. Bylo léto, není se čemu divit. Louka byla krásně zelená. Rostli na ní všelijaké květiny. Vždycky je tady celkem dost lidí. Buď to malé děti co si tu hrají, nebo zamilované páry, pro které je tahle louka, přímo stvořená.
Stoupala jsem do kopce ke stromu a už zdálky jsem viděla, jak někdo sedí na houpačce a houpe se.
" A sakra." Pomyslela jsem si. Zase budu sedět na zemi.
Už jsem stála skoro u houpačky když…
" Zase jdeš pozdě!" rozzlobeně se na mě Lily podívala.
" Taky tě ráda vidím." Odpověděla jsem s úšklebkem. " Moc dobře víš, že chodím vždycky pozdě, hold to patří k mé povaze." Zasmála jsem se.
Lily se pořád mračila.

" To víš no, za ty roky jsem si ještě nezvykla." Vyplázla na mě jazyk. Zamračila jsem se na ni a změnila téma. "Tak, co dneska podnikneme?" Lily zaujala pozici, jako že velice přemýšlí. Nad tím pohledem jsem se rozesmála. Vypadala, jak kdyby snědla citrón. Ta se na mě nechápavě dívala, ale nic neřekla.

" Hm, tak co třeba si jít koupit zmrzlinu a pak něco vymyslíme?" nadhodila.
" Jo jasně, proč ne." Řekla jsem.
Seděli jsme na lavičce se zmrzlinou v ruce a vykládali si. " Teď, když si vzpomínám, nechtěla jsi mi něco říct?" podívala se, na mě Lily. Podívala jsem se na ni a nevěděla, zda ji to říct, nebo ne. Rozhodla jsem se, že ji to řeknu. Čím dřív, tím líp.
" Mám hodně blbou zprávu." Řekla jsem, až s překvapivým klidem.
" Jakou?" chtěla vědět. Nevěděla jsem, jak na její otázku dobře odpovědět, tak jsem na ni vyštěkla:
" Stěhuju se do Ameriky!". Chvíli se na mě dívala nechápavě a po chvíli se začala smát.
" Tak to, byl nejlepší vtip jaký, jsi mi kdy řekla!" smála se dál. Došla mi všechny slova a seděla jsem jak opařená. Když viděla, jak se tvářím přestala se smát.

" Počkej, to jako myslíš vážně?" řekla nevěřícně. Zmohla jsem se jenom na krátké kývnutí hlavou.
Celá šokovaná na mě zírala, ani nevím, jak dlouho to trvalo. Byla to pěkně dlouhá chvíle, než něco řekla.
"Kdy odjíždíš?" pípla skoro neslyšným hlasem.

"30 července." Povzdechla jsem si. Otočila jsem se na ni.
" Lil ani nevíš, jak moc bych tu chtěla zůstat." Neměla jsem daleko k tomu, abych se rozbrečela. Lily už to nejspíš nevydržela a z očí ji tekly slzy. Když jsem se na ni dívala, bylo mi to tak líto. Začala jsem brečet taky. Objala jsem ji.
" Lily, slib mi, že si budeme co nejčastěji volat. Nebo pro mě za mě klidně i psát dopisy, jenom abychom byli ve spojení." Dívala jsem se na ni a utírala si při tom slzy.
" Slibuju." Vzlykala Lily. " Bude se mi po tobě nehorázně stýskat." Smutně jsem se usmála.
" Mě taky, už teď se mi stýská." Poté jsme tam mlčky seděli a dívali jsme se všude kolem. Nebylo nám zrovna do řeči.
Najednou jsem vstala a podívala se na Lily.
" Tak a dost." Řekla jsem rozhodně. " Na truchlení bude čas potom, teď nám zbývá měsíc prázdnin do té doby, než se budu stěhovat, tak si pojďme pořádně ten měsíc užít." Zazubila jsem se.
" Máš pravdu." Usmála se Lil. " Pořádně si ten měsíc užijem."


< Info • 1. kapitola >

Holly Blacková - Daň peklu

9. února 2011 v 20:40 | Sheila

Daň peklu 2

Autor: Holly Blacková
Přeložila: Jana Jašová
Vydáno: 2007
Nakladatelství: Knižní klub
Počet stran: 236
Žánr: Beletrie / Fantasy romány

Postavy: Kaye, Roiben, Jenet, Corny, Špičák, Loužička a další…

Děj:
O šestnáctileté Kaye Fierchové, harcující se po světě s matkou - rockerskou, se povídá, že je divná. Nechodí do školy, vede zvláštní řeči a ustavičně si vymýšlí báchorky, které jí nevěří ani její nejlepší kamarádka Janet. Když se však Kaye povede oživit kolotočového koně s ulámanýma nohama, uhranout Janetina kluka, poté natrefit na zraněného elfa a ještě jí na okno zaťukají skřítčí kamarádí z dětství, je nad slunce jasnější, ýe tu doopravdy něco nehraje. Bodláčnice, Loutnička a Špičák dívce prozradí, že k nim má blíž, než si sama myslí. Proto ji požádají, aby jim pomohla v boji s elfskými mocipány, neboť se naplnila sedmiletá lhůta a jejich národ musí o halloweenské noci přijetím pekelné daně stvrdit své vazalství vůči kouzelnému dvoru Prokletých. Ale pokud by se Kaye odhodlala stát se obětinou, smlouva zůstane nenaplněna a skřítkové by získali svobodu. Dívka prosbu vyslyší a spolu s Janetiných bratrem Cornym pronikne do bezcitného světa Neviditelných, aby se o nich i o sobě
dozvěděla víc. Jakou úlohu však hraje v téhle nemilosrdné říši záhady Roiben, kterého zachránila před jistou smrtí a který je tak přitažlivý? Je celá hra na obětování vážně jenom jako, anebo navzdory všemu skřítčím zjištěním začalo jít do tuhého, protože za celou záležitostí stojí kdosi mocnější a Kaye čeká boj o holý žovpt v kulisách, jež jsme vyhradili snům a pohádkám?

Anne-Laure Bondouxová - Princeta a kapitán

9. února 2011 v 16:15 | Sheila
Princeta a kapitán

Autor: Anne-Laure Bondouxová
Vydáno: Bratislava 2005
Překlad: Eva Procházková
Nakladatelství: Perfekt
Počet stran: 388
Žánr: Dobrodružné

Postavy: Malva, Orfeus, Bagančo a Peppe, Filomena, Finopiko, Archont, Lei, Babijas, Uzmir a další…

Děj: Patnáctiletá princeta Malva, zákonitá dědička galicijského trůnu, mimořádně vzdělaná a sečtělá dívka, má být provdána proti své vůli. Ona však chce o svém životě rozhodovat sama, proto se rozhodne utécti. Bouře zažene její loď daleko na východ k bojovných kočovním kmenům. Prožívá úžasná dobrodružství a s neuvěřitelnou vytrvalostí a houževnatostí překoná všechny překážky. Cestu ji zkříží odvážný kapitán Orfeus, a ona se do něj zamiluje…
Hlavní hrdinové spolu s dalšími pěti členy posádky se musí podrobit zatěžkávacím zkoučkám, v nichž poznávají cenu pravého přátelství a nacházejí smysl života.
Jejich cesta připomíná bájnou dobrodružnou plavku antickým světem a upoutá každého čtenáře.

Můj dojem: když jsem začala číst knížky, což bylo myslím, před třemi roky. Tak tuhle knihu jsem četla jako druhou. Děj mě strašně bavil. A na konci jsem brečela jak pominutá. Pamatuji si ještě, jak jsem tuhle knihu dočítala o přestávce na hodině klavíru. Chtěla jsem ji strašně moc dočíst a konečně vědět jak to skončí.
Nikdy by mě nenapadlo, že to nakonec skončí takhle. Ne všechny knihy končí happy-endem L.
Když jsem tuhle knihu četla po druhé, což bylo o Vánocích, už jsem nebrečela, neboť jsem ji už četla a konec mě už nijak extra nedojal jako po prvé..:)

Seznam 2011

8. února 2011 v 20:37 | Sheila |  Knihy
Začal nám Nový rok a s tím i nově přečtené knížky :) ..Vždy na konci měsíce sem přidám knížky, které jsem přečetla..Ale nevím zda se v měsící únor nějaká vůbec objeví..=)


LEDEN (4 knihy; 1326 stran)

Philip Pullman - Jeho temné esence - Jedninečná nůž
Fiona McIntosh - Převtělení - Krev a vzpomínky
Fiona McIntosh - Převtělení - Most duší
Margit Sandemová - Sága prokletých - Morová rána

ÚNOR (4 knihy; 1250 stran)

Fiona McIntosh - Převtělení - Most duší
Patricia Briggs - Měsíční píseň
Patricia Briggs - krevní pouto
P.C Castová - Kristin Castová - Škola noci - Označená

Rick Riordan - Percy Jackson - zloděj blesku

7. února 2011 v 17:59 | Sheila
Percy Jackson - zloděj blesku

Autor: Rick Riordan
Ilustrace ( obálka ): Nakladatelství Fragment
Překlad: Dana Chodilová
Vydáno: 2009
Nakladatelství: FRAGMENT
Počet stran: 399
Žánr: Beletrie / Fantasy

Postavy: Percy Jackson, Annabeth, Grover, Cheirón, Poseidon, Dio, Luk a další...

Děj: Jmenuji se Percy Jackson..
Do teď jsem si myslel, že jsem obyčejný kluk, kterého čeká vyhazov ze školy.. Zjistil jsem ale, že můj otec je Bůh z  Olympu. Moje učitelka se proměnila v krvavou příšeru a kamarád je satyr. Všichni na mě mají spadeno a podezřívají mě z krádeže blesku, zbraně mocného Boha Dia. Musím dokázat svou nevinu a najít ukradený blesk a s ním i zloděje.

Můj dojem: Musím přiznat, že tahle knížka mě zrovna moc nebavila. Už jsi ani moc nevybavuji jak přesně to bylo. Film který natočili podle téhle knížky je dost jiný. Ale vím, že film je rozhodně lepší.

Kam dál