Jsem skoro 15-ti letá holka, která je závislá na anime a
četbě mangy. Ráda čtu knihy a proto jsem se rozhodla,
že zkusím napsat nějaké povídky. Jsem začítečník, tak
prosím buďte shovívavý až to budete číst. Nehleďte na
chyby, bude jich tam dost. Čeština není zrovna můj
oblíbený předmět. =)





Dvojče - 1. kapitola

6. února 2011 v 13:37 | Sheila


Žvást: Trvá mi strašně dlouho, než napíši jednu celou kapitolu. Nikdy mi moc nešli slohovky. když jsem jednou psala slohovku a dala ji přečést taťkovi, prohlásil, že je děsná. Vytrhl mi ji ze sešitu a napsal ji sám. =)




•••


Někdo se mnou třepal a mluvil na mě. Slyšela jsem vzdálený hlas. Netušila jsem kdo to je. Spala jsem dál. Nechtělo se mi vstávat. Najednou někdo, ze mě strhl peřinu. Neochotně jsem otevřela jenom oko, potom druhé. Nade mnou stála mamka s rukama v bok.
" Nech mě spát!" zívla jsem ospale. Dala jsem si polštář na hlavu a pokoušela se zase usnout. Sebrala mi i polštář a já se na ni zamračila.
"Ell jestli nechceš, aby ti ujel vlak do Bradavic, měla bys vstávat." Řekla trochu naštvanějším hlasem. To už jsem byla probraná. Vyletěla jsem z postele tak rychle, až se mi zatmělo před očima.
" Kolik je hodin?" vychrlila jsem na mamku tak rychle, div, že mi vůbec rozuměla.
Usmála se. " Je devět, měla by sis trochu pohnout. O půl, musíme vyrazit. V deset ti to jede." Otočila se a odešla z mého pokoje. Na nic jsem nečekala a rychle vklouzla do koupelny. Zvládla jsem to za deset minut. Vlasy jsem si vysušila kouzlem, abych to stihla. Nalíčila jsem se a jenom zbývalo se obléct. Nevěděla jsem co na sebe. Popadla jsem tedy první věc, co se mi dostala do ruky. Vzala jsem si na sebe bílé tričko na ramínka s černým potiskem na prsou. A k tomu černé, bokové džíny. Na ruku jsem si navlékla všelijaké náramky. Z hlídla jsem se v zrcadle a musím říct, že jsem vypadala fakt skvěle. Svoje černé vlasy, které se mi mírně kudrnatili, jsem si nechala volně spadat na ramenou.
Vzala jsem si svůj kufr a šinula si to rychlostí blesku po schodech. Najednou se mi, ale sklouzla
noha a já s hroznou ránou sjela po schodech dolů. Na chodbu vyběhli mamka s taťkou, aby se podívali, co to bylo za hluk. Když mě táta uviděl, jak se snažím vstát a jaksi mi to nejde, začal se neovladatelně smát. I mamce cukaly koutky úst. Zamračila jsem se na ně a chtěla jim něco peprného říct.
" Jsi v pořádku?" pomohla mně mamka na nohy.
" Jo" odsekla jsem.
Viděla jsem, jak potlačuje smích. Nejspíš jim to připadalo nehorázně směšné. Šla jsem do kuchyně a ani jsem se na nich nepodívala. Vzala jsem si do ruky jenom rohlík, protože už nebyl čas. Mamka přišla za mnou do kuchyně.
" Musíme už jít" řekla. Jenom jsem jí kývla na souhlas. Bylo přesně půl desáté.
Chytly jsme se obě tátovy ruky a s hlasitým PRÁS jsme se přemístili na nádraží Kings Cross.
Objevili jsme se na přeplněném nádraží plných mudlů. Máma nás zavedla na nástupiště devět a deset. Vysvětlila mi, že jestli se chci dostat na nástupiště 9 a ¾ musím projít zdí mezi nástupiště devět a deset. První jsem na ni valila oči, ale řekla si, že to zkusím. Šla jsem ke zdi a radši zavřela oči. Neucítila jsem žádný náraz. Když jsem otevřela oči, oněměla jsem úžasem. Přede mnou stála ta nejkrásnější lokomotiva, jakou jsem kdy viděla. Musím se přiznat, že jsem jich neviděla zrovna moc.
Měla červenočernou barvu.
" Je krásná viď?" řekla máma, když se objevila vedle mě.
Jenom jsem kývla na souhlas a dál na to hleděla. Musela jsem už jít, jestli jsem si chtěla najít nějaké volné kupé. Rozloučila jsem se s rodiči a nastoupila do vlaku. Procházela jsem se a dívala, jestli nezahlédnu prázdné kupé. Většina byla obsazená, avšak v zadní části bylo pořád ještě hodně míst prázdných. Zalezla jsem si úplně do posledního kupé, které se ve vlaku nacházelo. Sedla jsem si k oknu a dívala se ven. Za nedlouho se vlak rozjel. Míjeli jsme husté tmavé lesy, nad kterými se tyčily hory. Také jsme jeli kolem krásné louky plnou různých květin. Jak jsem tak seděla a sledovala vše kolem, přemohla mě únava a já se propadla do světa snů.
Probudil mě hrozný hluk. Otevřela jsem oči, abych se podívala co se to děje. Naproti mně seděli dva kluci. Oba byli vážně kus. Jeden, měl černé vlasy, které měl rošťácky spadené do očí. Ten druhý měl vlasy hnědý a nosil brýle. Vlasy mu trčeli do všech stran. Ale tomu přidávalo na přitažlivosti. Potom jsem si všimla, že vedle mě sedí hnědovlasý kluk. Vypadal ztrhaně a smutně. Ale v očích měl laskavost a porozumění. Nejspíš toho hodně zažil. Ale i přes to vypadal velice mile a přátelsky. A ten čtvrtý byl ze všech nejdivnější. Vypadal vážně strašně. Tlustý, malý a škaredý. Rentgenovala jsem je všechny pohledem a zdálo se, že oni mě také.
Nejspíš mě probralo to, že tomu černovlasému klukovi, co seděl, naproti mně spadlo pití, co držel v ruce. Přemýšlela jsem.
" Ehm promiň, nechtěl jsem tě vzbudit" uculil se na mě. Mlčela jsem.
Teď se ozval ten, co seděl vedle mě. " Promiň, že jsme si sem sedli bez dovolení, ale nechtěli jsme tě budit a nikde jinde nebylo místo. Usmál se trochu rozpačitě.
" Jo jasně v pohodě" usmála jsem se na něj. Tvářil se
tak rozpačitě, že to bylo vážně roztomilé.
Nastalo trapné ticho. Nevěděla jsem co říct a zdá se, že jsem ani nemusela. Po chvíli se ozval ten černovlasí kluk a začal se představovat. Poté se představili i ostatní.

" Já jsem Sirius Black" natáhl ke mně ruku. Usmála jsem se na něho. A on se na mě zakřenil. Něco mi říkalo, že toho kluka znám. I když jsem ho v životě neviděla. Teď ke mně natáhl ruku ten vedle Siriuse.
" Já jsem James Potter" potřásli jsme si rukou. Páni ale musím říct, že ten James se mi asi líbil ze všech nejvíc. Byl tak sexy. Jako poslední se představil ten, co seděl vedle mě.
" Já jsem Remus Lupin, řekl a tohle je Peter Pettigriew" ukázal na toho divného kluka, co seděl vedle něj.
Znovu jsem se na všechny usmála.
" A jak se jmenuješ ty?" zeptal se mě Sirius. Všimla jsem si, jak si mě pořád prohlíží. Řekla bych, že tenhle kluk honí každou sukni.
Zakřenila jsem se. " Jmenuji se Siellen Foxová, ale říkejte mi Ell" odpověděla jsem.
" Do jaké koleje chodíte? Zeptala jsem se zvědavě.
" Do Nebelvíru" řekli všichni zaráz, až na toho Petera, ten spal. Ušklíbla jsem se. To jsem si mohla myslet.
" Tebe jsem ještě nikdy v Bradavicích neviděl, jsi tu nová? Takovou krásku bych si pamatoval." Svádivě se na mě usmál. Uculila jsem se. " Jo jsem tu nová."
" Řekla bych, že ty v Bradavicích máš nejspíš o holkách přehled co?" zakřenila jsem se na Siriuse. Dotčeně našpulil rty. " Co si to o mě myslíš"
" No říkám, jen, to co si myslím." Zazubila jsem se. To se James s Remusem tiše pochechtávali. ¨
Teď se ozval James. " Kámo, vypadá to, že tě má přečteného a to tě zná sotva pět minut" chechtal se James.
" V jaké koleji vlastně jsi?" ptal se Remus zvědavě.
" Vlastně ještě nevím." pokrčila jsem rameny.
Znovu jsem si prohlížela Siriuse. Něco mě na něm mátlo. Nejspíš si všiml, že ho pozoruju. Podíval se na mě. Hleděli jsme si do očí. Zarazilo mě to a jeho nejspíš taky. Měli jsme úplně stejné oči. Oba jsme měli oči, jako bouřkové mraky. Němě jsme na sebe zíraly. Já jsem nebyla schopná slova. Po chvíli jsem odvrátila hlavu a zahleděla jsem se ven z okna a přitom jsem přemýšlela, co to mělo znamenat.
Chvíli bylo ticho, než se ozval James.
" Kam si myslíš, že tě moudrý klobouk zařadí? Zajímal se.
" Nevím, jenom doufám, že to nebude do Zmijozelu." nadhodila jsem znechucený úšklebek.
" A kam by si chtěla jít?" zeptal se znovu.
" Do Nebelvíru" řekla jsem prostě. To se hned chytl Sirius.
" To určitě kvůli nám co? Šibalsky na mě mrkl. Zasmála jsem se.
" Tak to si moc nevěř zlato" sladce jsem odpověděla. Na chvíli se zarazil, než se rozesmál.
" No myslím, řekl, že si budeme rozumět." Nadhodil svádivý kukuč. Musela jsem se rozesmát.
" To určitě" odpověděla jsem.
" Hele řekněte, začala jsem. Je v Bradavicích nějaký učitel, ze kterého bych si mohla, udělal nějaký žertík?" uculila jsem se nevinně. Nejspíš je má otázka zmátla. Podívaly se po sobě, než se nahlas rozesmály.
" Co je tu k smíchu?" zeptala jsem se nechápavě.
" Nejspíš budeš pěkné kvítko co?" smál se dál James. Jen jsem pokrčila rameny a zazubila se.
" Kam jsi vlastně chodila do školy?" Ozval se Remus.
"Do Krásnohůlek. Bydlela jsem ve Francii. Odpověděla jsem. Najednou se otevřely dveře našeho kupé. Ve dveřích stála nějaká holka a oznamovala, že brzy budeme na místě. Převlékla jsem se do hábitu, akorát když vlak zastavil. James mi podal kufr. Usmála jsem se na něj a poděkovala. Úsměv mi opětoval. Stály jsme před vlakem. Sirius oznámil, že jde najít volný kočár. Obrátil se na mě James.
" Budeš sedět s námi?" zajímal se.
" Jo, jestli vám to nebude vadit. Zatím tady nikoho neznám." řekla jsem.
" Jasně že nebude" vyhrkl hned. Musela jsem se usmát. Byl vážně sladký. Ale určitě má nějakou holku. Sirius na nás volal, že nějaký našel. Došli jsme k němu. Jako první si sedl James. Potom já a Sirius. Naproti nás seděl Remus s Petrem. Když jsme dorazili na místo, James mi pomohl z kočáru. Byla jsem mu vděčná, málem jsem si rozbila hubu, když se mi sklouzla noha. Kdyby mě nechytl, nejspíš by mě sbírali ze země. Stáli jsme před Bradavicemi. Poklesla mi čelist a já na tu nádheru hleděla, s otevřenou pusou.
" Páni" vydechla jsem obdivně. Stála jsem na místě a hleděla na těch mnoho věží, které se tyčili do výše. Naprosto mě ten hrad uchvátil a já se nemohla dočkat, až si ho prohlédnu uvnitř. Musí to tam byt obrovské a stejně krásné, problesklo mi hlavou.
" Zavři pusu, když se něčemu divíš" smál se mi Sirius. Pleskla jsem ho do ramene.
" Au, to bolelo." Řekl ublíženě. Já jen nad ním kroutila hlavou. Na obličeji mi hrál úsměv.
Studenti se hrnuli do Velké síně. Kluci si šli sednout k Nebelvírskému stolu, zatím co já stála mezi prvním ročníkem. Po chvíli čekání se objevila profesorka.
" Vítejte v Bradavicích" řekla profesorka McGonagallová, která si stoupla před nás. " Za chvíli začne slavnostní hostina, ale ještě než zaujmete svá místa ve Velké síni, tak vás zařadíme do některé z kolejí. Koleje, do které vás zařadíme, bude něco jako vaše rodina. Budete chodit na vyučování spolu s ostatními, ze své koleje, spát v kolejní ložnici a trávit volný čas ve společenské místnosti své koleje.
Čtyři koleje naší školy se jmenují Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Dokud budete v Bradavicích, získáte každým svým úspěchem body pro svou kolej. Ale pokud
porušíte školní řád kolej o body přijde. Na konci roku, kolej, která bude mít nejvyšší počet bodů, získá školní pohár. Teď se seřaďte do dvojic a následujte mě." S tím se otočila a vyrazila k Velké síni. Byla jsem pěkně nervózní. Bála jsem se, kam mě nakonec zařadí.
Profesorka McGonagallová otevřela dveře Velké síně a my ji v tichosti následovaly. Já šla jako poslední. Dovedla nás úplně do přední části Velké síně. Takže jsem si mohla prohlédnout učitele, co seděli za učitelským stolem. Pohled mi spočinul na řediteli Bradavic. Profesoru Brumbálovi. Měl na sobě modrý plášť a na očích své půlměsíčkové brýle. Vypadal stejně, tak jak jsem ho viděla poprvé. Už od prvního pohledu bylo poznat, že je to moudrý čaroděj, který člověka neodsoudí jen pro nic za nic. Odtrhla jsem pohled od ředitele a dívala se před sebe, co se bude dít. Profesorka McGonagallová zrovna postavila doprostřed místnosti dřevěnou stoličku a na ni starý klobouk, který vypadal tak akorát na vyhození.
Chvíli se nic nedělo, ale pak jsem šokovaně hleděla na klobouk. Normálně začal zpívat, myslela jsem, že se mi to snad zdá, nebo jsem se zbláznila. Zatřepala jsem hlavou a zaposlouchala se do písničky. Byla krásna. Ve chvíli, kdy klobouk dozpíval, všichni začali tleskat. Po chvíli k nám předstoupila profesorka McGonagallová a v ruce držela dlouhý svitek pergamenu.
" Až přečtu vaše jméno, nasadíte si moudrý klobouk a sednete si na stoličku, aby vás zařadil." vysvětlila. Začala vyvolávat jména, ale to už jsem nevnímala. Jenom jsem čekala, dokud nevyvolá mě. Trvalo to věčnost. Než konečně padlo mé jméno. Všimla jsem si, že většina studentů si mě prohlíží, a nejspíš jim došlo, že nechodím do prvního ročníku.
" Siellen Foxová." Pronesla profesorka McGonagallová. Vydala jsem se směrem ke stoličce. Myslím, že jsem nervozitou dokonce zapomněla i dýchat. Sedla jsem si na stoličku a klobouk si dala opatrně na hlavu.
" NEBELVÍR" vykřikl sotva jsem si ho na hlavu dala. Úlevně jsem si oddechla a vydala se k nebelvírskému stolu. Všimla jsem si, že James se Siriusem tam nejvíc pořvávaly a tleskali. Musela jsem se usmát. Byla jsem vážně štastná. Také jsem postřehla, jak si studenti mezi sebou šeptali. Nejspíš se nestávalo moc často, že hned klobouk vykřikl tvou kolej, sotva sis ho dala na hlavu.
" Ell, pojď sem, držíme ti místo" volal James už z dálky. Došla jsem k nim. Všimla jsem si jak na mě většina holek hází zlostné pohledy.
" Věděli jsme, že půjdeš určitě do Nebelvíru" mrkl na mě Sirius. Zakřenila jsem se na něj.
" Díky." Sedla jsem si vedle Jamese. Když jsem usedla, Brumbál povstal.
" Vítejte v novém školním roce v Bradavicích." Na všechny se zářivě usmál. " Než začne hostina, je mou povinností vám připomenout, že všem studentům, je přísně zakázáno chodit do Zapovězeného lesa." S tím nenápadně upřel své oči na kluky. Ti se tvářili, jako největší svatouškové. " Také mě pan Filch požádal, abych vám připomněl, že o přestávkách je kouzlení zakázáno. To je vše, co jsem chtěl říct a teď hostina začíná." Na stolech se objevily všemožné dobroty. Jenom jsem se nad tím zasmála a přemýšlela, co všechno mě tady potká. Naložila jsem si pořádnou porci jídla, že jsem myslela, že nakonec prasknu. Když hostina skončila, vydala jsem se s kluky do nebelvírské společenské místnosti. Místnost mi vyrazila dech. Místnost byla v nebelvírských barvách. Červené a zlaté. Podél celé místnosti byl krásný, červený koberec. Okolo několik křesel s pohovkami. Byl tam také krb, ve kterém hořel oheň. Myslím, že se mě nakonec z těch Bradavic ani nebude chtít odejít. Svalila jsem se do křesla a dívala se do ohně. Stihla jsem postřehnout, že Sirius tam nabaloval nějakou holku. Remus si četl. Peter spal na pohovce, a když jsem se rozhlížela, co dělá James, stál přede mnou s kříženýma ruka na prsou.
" Potřebuješ něco?" zašvitořila jsem sladce.
" No, víš tak trochu jsi mi zasedla křeslo. To křeslo je moje." Upřeně se na mě díval.
" Ó vážně?" zašklebila jsem se. " Pokud vidím dobře," řekla jsem, "tak tady žádnou jmenovku se jménem James Potter nevidím" ušklíbla jsem se. Zdá se, že na to nemá co říct.
" Foxová, neštvi mě."zahrozil mi prstem. Já se začala smát.
" Co je tady podle tebe k smíchu?" zvedl svoje obočí.
" Přece ty" ušklíbla jsem se jízlivě. To už ale ke mně přiskočil a začal mě lechtat.
" Né Jamesi, nech mě! Promiň já to tak nemyslela." Omlouvala jsem se. Z očí mi tekly slzy smíchu.
" To sis měla, ale rozmyslet dřív." Pobaveně mě sledoval a nejspíš si to užíval. Smála jsem se jako pominutá, až jsem zahučela na zem a James hned na mě. Využila jsem chvíli, kdy mě James přestal držet a lechtat. Já se přetočila, tak, že jsem na něm obkročmo seděla. Vítězně se mi zajiskřilo v očích. Pro změnu jsem ho začala lechtat já. Popadal se za břicho v křečích smíchu. Z očí mu tekly slzy. Já jakožto hodná holka jsem se nad ním po chvíli slitovala a svalila se vedle něj na koberec. Chvíli jsme tam jen tak ležely. Po nějaké době jsem se zvedla ze země a oznámila, že jdu spát. James se taky zvedl. Popřáli jsme si dobrou noc a vydala jsem se do dívčích ložnic, kde jsem hledala svoje jméno. Byla jsem s dvěma holkami. Nejspíš, už spali. Nic jsem neslyšela. Otevřela jsem potichu dveře a vklouzla dovnitř. Jediná postel byla volná zrovna u okna, což mi naprosto vyhovovalo. Lehla jsem si na ni a za chvíli spala jako poleno.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama