Jsem skoro 15-ti letá holka, která je závislá na anime a
četbě mangy. Ráda čtu knihy a proto jsem se rozhodla,
že zkusím napsat nějaké povídky. Jsem začítečník, tak
prosím buďte shovívavý až to budete číst. Nehleďte na
chyby, bude jich tam dost. Čeština není zrovna můj
oblíbený předmět. =)





Dvojče - 2. kapitola

6. února 2011 v 13:41 | Sheila
< 1. kapitola • 3. kapitola >

Probudila jsem se tak akorát, což mi připadalo vážně divné. Vždycky mi hrozně trvá, než vstanu. Nachystala jsem si všechny učebnice a potřebné pomůcky, které jsem nechala ležet na posteli, protože
jsme ještě neměli rozvrh hodin. Dala jsem si pořádnou sprchu. Vysušila si vlasy, namalovala a oblékla svůj nový hábit, na kterém už byl znak mé koleje. Moje spolubydlící, už v pokoji nebyli. Vyšla jsem z pokoje a zamířila do společenské místnosti. K mému údivu, tam na mě čekali kluci. Těmi kluky nemyslím nikoho jiného než Jamese, Siriuse, Remuse a Petera.
" Ahoj" pozdravila jsem s úsměvem.
" No konečně. Vám holkám to vždycky tak trvá." ušklíbl se Sirius.
" No ty máš co říkat Siriusi, nevím, kdo vždycky před zrcadlem stojí aspoň hodinu." ozval se Rem. Začala jsem se s Jamesem smát. Sirius Rema obdařil vražedným pohled, že se dívím že je Remus stále s námi mezi živými.
Byla jsem ráda, že na mě počkali. Ještě jsem se tady nevyznala, takže bych se určitě ztratila, a do Velké síně bych ani nedorazila. Společně jsme prošly portrétem Buclaté dámy a zamířili na snídani. Cestou jsem se rozhlížela a dávala pozor, abych příště trefila sama. Když jsme dorazili do Velké síně, většina spolužáků, už tam byla. Vešla jsem spolu s kluky. Nešlo přehlídnout, jak skoro každá holka zamilovaně hledí na Jamese, nebo Siriuse. Musela jsem se nad tím ušklíbnout. Sedli jsme si na svoje místa, tentokrát jsem si sedla vedle Remuse. Mohla jsem se kochat pohledem na Jamese. Vážně se mi líbil. Jak jsem ho pozorovala, vůbec jsem si nevšimla, že k nám došla profesorka McGonagallová. Začala jsem vnímat, až když do mě Remus mírně strčil. Rozdala nám rozvrhy a já si jeden od ní neochotně vzala. Podívala jsem se, co mě tu čeká za nádheru.
" No to si děláte prdel!?" vykřikla jsem.
" Co je?" zajímal se James. Nadhodila jsem znechucený úšklebek.
" Pondělí, a první hodinu máme lektvary a rovnou dvouhodinovku. A k tomu všemu ještě se Zmijozelem. Zabijte mě někdo!" skučela jsem.
" To jako fakt?" vykřikl Sirius stejně zhnuseně jako já.
" Jak vidím, taky je asi nemáš zrovna rád, co?" optala jsem se.
" Myslíš Zmijozel, nebo ty lektvary? Ušklíbl se.
"Oboje." Zašklebila jsem se.
"Nenávidím Zmijozel a nesnáším lektvary." Šklebil se.
Poprosila jsem kluky, jestli by mi někdo nechtěl ukázat cestu do nebelvírské společenské místnosti. Cesta se mi úplně vykouřila z hlavy. Nabídl se James, že si sebou taky nevzal žádné učebnice. Cestou jsme si vykládali, když na Jamese zavolala nějaká holka. Musela jsem připustit, že byla vážně hezká.
" Ahoj Jamesi" usmála se na něj.
" Ahoj Kate, potřebuješ něco?" zeptal se.
" Jenom se chci zeptat, na kdy plánuješ konkurz na famfrpál?" zeptala se.
" Ještě nevím, ale dám ti vědět" rozloučil se s ní a otočil se zpět ke mně. Šli jsme mlčky vedle sebe, když jsem se zeptala.
" Proč se tě ptala na famfrpál?
" No, nejspíš protože jsem kapitán" poškrábala se ve vlasech. Zastavila jsem se uprostřed chodby a nevěřícně jsem se na něj zadívala.
" Páni, to jako fakt?"
" Jo." zazubil se
" Ty hraješ famfrpál?" zajímal se.
" Vlastně ne, ale miluju létání na koštěti. Táta mě minulý rok vzal na mistrovství světa ve famfrpále. Musím říct, že to bylo vážně skvělé. Možná bych to chtěla někdy zkusit, ale myslím, že na to moc nejsem, spíš se vždycky radši jenom proletím." rozvykládala jsem se. James mě sledoval a poslouchal. Bavili jsme se o famfrpále a vysvětloval mi spoustu věcí, které jsem neznala. Byly jsme tak zabraní do rozhovoru, že jsme si ani nevšimli, že stojíme před portrétem Buclaté dámy.
" Znáte heslo?" ozvalo se z portrétu.
" Láska" odpověděli jsme zaráz. Vešli jsme a šli si do svých pokojů pro učebnice. Za chvíli jsme už běželi do sklepení, kde jsme měli mít dvouhodinovku lektvarů. Za deset minut začínala hodina. Bylo nám jasné, že to nestihneme včas. Běželi jsme celou cestu. Dorazily jsme, o dvě minuty pozdíš. Otevřely jsme dveře a vešli do učebny. Všechny pohledy ve třídě se na nás upřely.
Lektvary učil zavalitý malý pán. Jmenuje se profesor Křiklan.
" Můžete mi říct, proč jdete pozdě, hned první den?" upřel na nás svoje malé oči. James, už chtěl něco odpovědět, ale předběhla jsem ho.
" No víte, pane profesore, to bylo tak. Šli jsme si s Jamesem pro učebnice, které jsme si nechali ve svých pokojích. Chvíli nám trvalo, než jsme se z Velké síně dostali do společenské místnosti. A když jsme se vydali potom do sklepení, tak mě James zastavil. Říkal, že potřebuje jít nutně na velkou a že už to dál nevydrží. Hrozně dlouho mu to trvalo. A já byla tak hodná, že jsem na něj počkala. Proto jdeme oba pozdě." Usmála jsem se omluvně. Na to se celá třída dala do smíchu. I profesorovy cukaly koutky úst.
" No dobrá posaďte se, ale pro příště ať se to už neopakuje." Řekl.
" Ale pane profesore, protestovala jsem, nikdy nevíte, kdy to může na Jamese zase přijít. Takže vám nic slíbit nemůžeme." Snažila jsem se nesmát, ale zdá se, že třída už to nevydržela a začala se smát ještě víc.
" Dobrá, hlavně si už sedněte, vy slečno, si sedněte vedle Kate."
" Ano pane profesore." Odpověděla jsem. James si sedl vedle Siriuse. Seděli v poslední lavici. Když jsem se na něj podívala, díval se na mě. Kdyby mohl pohled vraždit, už bych ležela pod kytičkami. Zazubila jsem se na něj a vyplázla jazyk.
" To si s tebou ještě vyřídím." Procedil mezi zuby. Všimla jsem si, že ta holka, vedle které jsem si sedla, je ta se kterou mluvil James, když jsme si šli pro učebnice. My jsme seděli před Jamesem a Siriusem.
" Ahoj." Pozdravila jsem.
"Ahoj." Usmála se mile. " Jsem Kethleen Richardsová. Říkej mi Kate." Natáhla ke mně ruku.
" Já Siellen Foxová. Říkej mi Ell." Dala ji svou ruku a usmála se na ni.
" Musím říct, že jsi pěkně ztrapnila Jamese." Tiše se smála.
" Nějak mi to nedalo a prostě jsem plácla první věc, co mě napadla. Navíc mě strašně baví provokovat lidi." Zazubila jsem se na ni. Jenom kroutila hlavou.
Dělali jsme zrovna jakýsi lektvar, který mi vůbec nešel. Můj kotlík vybouchl a já odletěla dobrých pár metrů, kde jsem narazila na jakousi skříň a sesunula se k zemi. Nejspíš jsem tam hodila něco, co tam nejspíš nepatřilo. Nikdy mi lektvary nešli. Cítila jsem, jak mi něco horkého stéká po krku. Cítila jsem tupou bolest v hlavě. Šáhla jsem si na místo, kde mě to bolelo. Z hlavy mi tekl proud krve. Začínala jsem špatně vidět. Všechno se mi mlžilo. Poslední co jsem postřehla, bylo, že mě něčí silné paže zvedli do náruče a někam nesly. Potom jsem upadla do bezvědomí.
Když jsem otevřela oči, světlo mě oslepilo. Byla jsem nucena oči znovu zavřít. Pomalu jsem je otevírala a zvykala si na náhlé světlo. Když už jsem si zcela zvykla, rozhlížela jsem se, kde to vlastně jsem. Byla jsem ve školní ošetřovně. Najednou se ozvalo někde blízko mě.
" Zavolejte madam Pomfreyovou, už se probírá." Otočila jsem hlavu po hlase. Vedle mě seděli kluci. Pomalu jsem se posadila na postel.
" Co tu vlastně vůbec dělám?" zeptala jsem se jich.
Ozval se Sirius. " Si nepamatuješ, jak jsi začala lítat?" pobaveně se na mě culil.
" No jo, vlastně." Praštila jsem se do čela. " Au, do háje, moje hlava." Zanadávala jsem. Až teď jsem si všimla, že mám hlavu omotanou obvazem. Dokonce i mumia určitě vypadá líp, než teď já, přemýšlela jsem. Už si vzpomínám, narazila jsem na dveře a potom jsem spadla do bezvědomí.
" Jak jsem se sem vlastně dostala?" zvedla jsem zvědavě své obočí.
" James tě sem donesl" řekl prostě Remus.
" Aha, díky" usmála jsem se na Jamese.
" Pro tebe cokoli, krásko." Mrkl na mě. Odvrátila jsem hlavu, aby neviděli, jak se červenám.
" Proč nejste na hodině?" nadhodila jsem.
" Protože, už je dávno po vyučování." Odpověděl Remus.
" Cože? To jsem byla v bezvědomí, tak dlouho? Páni. První den a já jsem už na ošetřovně. Jako neřekla bych, kdybych sem sama někoho poslala, ale že mě oddělá jeden kotlík, taky dobrý."Mumlala jsem si pro sebe. Ale kluci to slyšeli. Začali se pobaveně smát.
" Myslím, že jsem tady byla už dlouho, takže už můžu jít." S tím jsem se zvedla. Ale v tom vtrhla do dveří madam Pomfreyová.
" Kampak si myslíte, že jdete, mladá dámo. Okamžitě si lehněte zpátky, nebo vás tam vlastnoručně dostanu." říkala, už ode dveří, když mě uviděla.
" Ale madam, já jsem už zcela v pořádku." Protestovala jsem.
"Pokud vím, tak ošetřovatelka jsem tady já a ne vy." To už stála u mé postele a cpala mi nějaké nechutné lektvary,  které jsem musela s donucením vypít. Prohlédla mě. Podívala se na mou ránu na hlavě.
" No myslím, že už můžete jít, ale jenom protože je první školní den, jinak bych vás tady nechala minimálně další týden." Prohlásila a odešla. Na nic jsem nečekala a šla hned pryč, kdyby si to náhodou rozmyslela. Kluci mě následovali. Cestou z ošetřovny do mě někdo silně vrazil. Skončila jsem na zemi. Ještě mě celkem bolela hlava a ten náraz tomu moc nepomohl. Zvedla jsem se ze země a chtěla se podívat, do koho jsem to vrazila.
" Ty krávo, čum na cestu!" zařval na mě jakýsi blonďáček, který si o sobě nejspíš dost myslel. Vlasy měl dlouhé pod ramena. Aristokratickou tvářičku. Přímo andělskou. Oči měl modré.
Na první pohled vypadal pěkně, ale na můj vkus až moc zženštile. Podívala jsem se do jeho očí, byli ledové a bodaly jako tisíc nožů. Až po chvíli jsem si uvědomila, co mi řekl. Kolem nás se začali shromaždovat lidi a pozorovali nás, co se bude dít.
" Co tady řveš jak pavián! A navíc to tys vrazil do mě. Kup si brýle jestli nevidíš. Nemůžu za to, že si slepý. Tak tady na mě laskavě neřvi!" obořila jsem se na něj.
" Co jsi to řekla, ty malá mudlovská šmejdko?!" zasyčel zlostně.
" Oh, copak jsi neslyšel barbínko? Takže ty jsi slepej a dokonce i hluchej. A mozek ti beztak taky chybí. Jsi si jistý, že patříš do Bradavic a ne do polepšovny?" zeptala jsem se přehnaně sladce.
Studenti, kteří stáli kolem a pozorovali nás, se začali spolu s Pobertama pochechtávat.
" To jsi přehnala, ty děvko!" vykřikl a vytahoval si hůlku. Chtěl na mě poslat nějakou nepěknou kletbu. Já ale měla hůlku dávno v ruce. Poberti byli hned v pozoru a hůlky měli taky připravené. "EXPELIARMUS!" Zahřměla jsem dřív, než stihl vykřiknout tu svou. Nečekal to a hůlka mu vylétla z ruky. Nečekala jsem na nic a poslala na něj další kouzlo.
"Tarantallegra." namířila jsem na něj.
Ozval se smích na všechny strany. I já jsem se za břicho popadala, až mi tekly slzy. To byste nevěřily, jak směšně vypadal. Začal uprostřed chodby stepovat. Samozřejmě proti své vůli.
" Ty čůzo, hned to zruš!" vřískal. Jak to řekl, začali jsme se smát ještě víc. Kluci se váleli po zemi a drželi se za břicho. Zašklebila jsem se na něj a řekla.
" Copak on nám nezavře pusinku?" namířila jsem na něj hůlkou a poslala na něj další kouzlo. Jeho blonďaté vlasy, na kterých si nejspíš hodně zakládal, se změnily na růžové dredy. A jeho školní hábit na baletní růžovou sukínku s baletními střevíčky. Potom bílé tričko na ramínka a pod sukní měl bíle punčochy. Myslela jsem, že umřu smíchem. To bylo vážně něco. Vypadalo to strašně komicky. Po nějakých dvaceti
minutách jsem kouzla zrušila. To byste nevěřili, jak rychle zdrhl. Chudák na to se jen tak nezapomene. Když jsem se vrátila do pokoje. Seděli tam tři holky a vykládali si. Jednu jsem poznala, byla to Kate Richardsová. Byla jsem ráda, že aspoň někoho znám a jak to tak vypadá, budeme spolem i bydlet.
" Ahoj." Usmála jsem se na holky.
" Ahoj." Odpověděli všechny unisono.
" já jsem Siellen Foxová, říkejte mi Ell." Představila jsem se jim.
" Já jsem Morgan Samuellsová." Představila se drobná blondýnka s modrýma očima. Vypadala mile a vyzařovala z ní laskavost.
" A já jsem Sam Uliová." Řekla ta poslední. Měla hnědé rovné vlasy. V očích ji hráli ďábelské jiskřičky. Byla trochu panovačná. Přišlo mi, že je až moc hubená.
" A mě už znáš." Ozvala se Kate. Kate měla krátké černé vlasy. Hnědé, až jantarové oči. Střední postavu. Nebyla tlustá ani hubená, tak akorát. Usmála jsem se na všechny.
"odkud jsi se přestěhovala?" ptala se Sam zvědavě.
" Z Francie." Odpověděla jsem a sedla si na svou postel.
" To jsi teda chodila do Krásnohůlek?" řekla teď zase Morgan.
" jo." Usmála jsem se. Potom se mě dál vyptávaly a já jim ochotně odpovídala. Měla jsem takový pocit, že jsem si našla kamarádky. Poté jsme zalehly do postele a šly spát.

< 1. kapitola • 3. kapitola >
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama