Jsem skoro 15-ti letá holka, která je závislá na anime a
četbě mangy. Ráda čtu knihy a proto jsem se rozhodla,
že zkusím napsat nějaké povídky. Jsem začítečník, tak
prosím buďte shovívavý až to budete číst. Nehleďte na
chyby, bude jich tam dost. Čeština není zrovna můj
oblíbený předmět. =)





Dvojče - Prolog

6. února 2011 v 13:31 | Pája

Když jsem se probudila, do mého pokoje začaly přes natažené závěsy pronikat první sluneční paprsky, které mi svítily do obličeje. Vstala jsem z postele, ve které bych nejraději zůstala celý den a odšoupala jsem se do koupelny, kde jsem si dala pořádnou horkou sprchu a ještě vyčistila zuby, jako každé ráno. Poté jsem se oblékla do černého trička s krátkým rukávem a k tomu jsem si oblékla tmavě modré džínové kraťasy. Mírně jsem se nalíčila, rozčesala vlasy, což mi nějakou dobu trvalo a šla na snídani. Ještě jsem si tady pořádně nezvykla.

Můj pokoj vypadal úplně jinak, než ten předchozí. Měla jsem velkou postel s nebesy. Pokoj jsem měla vymalovaný do mojí oblíbené tyrkysové barvy. Měla jsem ráda také černou, ale to by mi mamka asi vynadala. Naproti postele jsem měla psací, bílí stůl, na kterém ležel notebook, psací potřeby a všelijaké papíry. U další stěny jsem měla obří skříň, kde se válely všechna moje oblečení, i když převážně to byly jenom rifle a trička. Nerada jsem nosila sukně, jenom když bylo třeba.
V rohu místnosti jsem měla dva stojany, na jednom byla kytara, a na druhém byla elektrická kytara. Strašně jsem milovala, když jsem na ně hrála. Milovala jsem ten zvuk. Ale musím se přiznat, že můj zpěv je na bodu mrazu. Zpívám děsně. V pokoji mám menší balkón, z kterého byl přímo nádherný výhled. Nacházela se tam obrovská louka, kterou pokrývaly květiny. Byl to zčásti kopec. Na konci kopce stál strom, musel tu stát, už spousty let. Z pokoje mi vedou dvoje dveře. Jedny na chodbu, a druhé do koupelny, která je také bílo modrá, jako můj pokoj.
Když jsem vešla do kuchyně máma s tátou, už seděli za stolem.
" Dobré ráno" zívla jsem a sedla si vedle taťky, který si četl Denního věštce.
" Dobré" zabručel táta, zatím co mamka už mi nalévala kakao a podávala toasty.           
" Co tam píšou?" zeptala jsem se s plnou pusou.
Taťka si cosi bručel pod nos, takže jsem vůbec nerozuměla, co říkal. Ale nakonec mi přece jenom odpověděl.

" Zase o tom Voldemortovi" ušklíbl se.
" Hm" zabručela jsem." Ten kokot, mi lezl, čím dál víc na nervy. Nějaký vůl, jehož-jméno-nesmíme-vyslovit. Nevím, proč bychom se měli bát, nějakého pitomého jména.
Voldy si, asi o sobě hodně myslí. Musí být teda i dost silný přemýšlela jsem. Zabíjet nevinný lidi, to je ubohost.
Když jsem dojedla, řekla mi mamka ještě, že bych si měla sbalit, abych to nenechala na poslední chvíli. Zítra začíná škola a já poprvé a naposledy nastoupím do školy Čar a kouzel v Bradavicích.
Půjdu do sedmého ročníku a vážně jsem se tam těšila. Před měsícem jsme se přestěhovali do Londýna. Ale ne přímo. Bydlely jsme v malé vesnici Lynmouth. Přestěhovaly jsme se z Francie a já chodila do kouzelnické školy v Krásnohulkách. Měla jsem na rodiče vztek, že se stěhujeme zrovna na poslední rok, který jsem si chtěla pořádně užít. I přes moji drzost a dokonalé protesty, jsem je nepřemluvila. Tak jsem se musela sbalit a odjet s nimi. Nechci to přiznat, ale začíná se mi to tu líbit. Myslím, že je to tady dokonce krásnější než ve Francii.
Byl tu menší přístav, kde stály lodě. Také pláž a moře. Všude kolem panoval klid a pohoda.
V krásnohůlkách jsem měla spousty kamarádů, kteří mě budou nehorázně chybět. Měla jsem tam fakt dvě dobré kamarádky, se kterými jsem se bavila, už od prvního ročníku. Dalo by se říct, že byly moje nejlepší. Vždycky mě podržely, když jsem měla nějaký průšvih, nebo když jsem se vztekala, což bylo dost často. Když jsem s nimi potřebovala mluvit, mluvili se mnou. Když jsem potřebovala, aby byly v mé společnosti, byly se mnou. Když jsem potřebovala radu, poradily mi. Zkrátka kamarádky, jaké jsem si kdy mohla přát. Doufám, že se s nimi ještě někdy uvidím. Také jsem měla skvělého kamaráda, se kterým jsem vyváděla vylomeniny. My dva jsme byli pěkné čísla. Každý den jsme si vyfasovali hned několik školních trestů, takže jsme byli zamluveni, několik týdnů předem. Byla to vážně psina. To mi bude vážně chybět. Ale snad se v Bradavicích, taky někdo najde, kdo by si zasloužil mou pozornost. Jenom doufám, že nebudu mít na kluky stejnou smůlu, jako v Krásnohůlách. No většina holek, by si to se mnou klidně vyměnila, ale vážně mě nebavilo, jak se na mě všichni kluci hned točili a vsázeli se, kdo mě nejdřív políbí, nebo dostane do postele. Vážně mně to lezlo na nervy a taky jsem to jasně dávala najevo. Se mnou by si nikdo neměl zahrávat, neboť to vždycky pěkně odnesli, o to jsem se už postarala. Miluju zábavu a nesnáším nudu.
Balila jsem si svoje věci a při tom přemýšlela. Už jsme měli i po obědě, tak jsem neměla co dělat. Přemýšlela jsem, kam mě zařadí moudrý klobouk. Moji rodiče chodili také do Bradavic, než se usadili ve Francii. Oba chodili do Nebelvíru a já doufala, že půjdu do stejné koleje, jako oni. Nechtěla jsem jít do Zmijozelu. Mrzimor a Havraspár mi nevadili. S Brumbálem jsme se domluvili, že mě klobouk zařadí spolu s prvním ročníkem. Půjdu úplně jako poslední, toho jsem se celkem děsila. Když jsem si sbalila všechny své věci, bylo něco kolem čtvrté hodiny. Nudila jsem, tak jsem si vzala své koště a šla se proletět. Koště mě dokázalo pořádně odreagovat a vyřádit se. Koště jsem milovala stejně, jako jsem milovala hudbu. Užívala jsem si toho klidu a svobody, když jsem letěla mezi mraky a cítila, jak mě vítr štípe do tváře a pohrává si s mými vlasy. Byl to uklidňující pocit. Domů jsem se dostala, když bylo něco kolem osmé hodiny večer. Byla jsem, už dost utahaná, tak jsem rovnou zamířila do postele a těšila se na zítřejší den.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama