Jsem skoro 15-ti letá holka, která je závislá na anime a
četbě mangy. Ráda čtu knihy a proto jsem se rozhodla,
že zkusím napsat nějaké povídky. Jsem začítečník, tak
prosím buďte shovívavý až to budete číst. Nehleďte na
chyby, bude jich tam dost. Čeština není zrovna můj
oblíbený předmět. =)





Nový domov - Prolog

12. února 2011 v 12:17 | Sheila
< Info • 1. kapitola >

Je dusný večer, jako každý jiný. Slunce už zapadlo a na oblohu začaly vycházet první hvězdy. Za nedlouho se objevil i veliký, kulatý měsíc zbarven do oranžova. Dnes byl úplněk. Foukal studený vítr, který mi rozcuchával vlasy. Kolem mě poletují listy ze stromů, které se mi zabodávají do obličeje. Seděla jsem na střeše svého domu a pozorovala všude tu černou tmu s malými světýlky daleko nade mnou.
Přemýšlela jsem o hodně věcech, které se za poslední dobu přihodily. Ale nejvíc jsem myslela na to, co mě ze všeho nejvíc bolelo a z které se mi chtělo brečet. Dnes ráno mi mamka oznámila, že se budeme stěhovat. První jsem si myslela, že asi blbě slyším. Dívala, nebo spíš zírala jsem na ni s otevřenou pusou, neschopná slova. Po dlouhé chvíli co jsem tam stála, jsem se konečně vzpamatovala.
" To si teď ze mě děláš srandu, že jo?" zeptala jsem se jí roztřeseným hlasem.
"Je mi to líto zlatíčko, ale vážně se budeme stěhovat." Odpověděla jako by nic.
" Ale to přece po mě nemůžete chtít! Přece nemůžu na poslední rok odejít ze školy a navíc bych musela opustit své kamarády!" křičela jsem na ni.
" Však ty to zvládneš." konejšila mě mamka." "Jsi silná holka a najdeš si nové kamarády.
" Já žádné nové kamarády nechci!" protestovala jsem ve snaze, že si to stěhování nakonec rozmyslí.
" Nikam se stěhovat nechci. Nemohla bych tady zůstat? Umím se o sebe postarat sama." Zeptala jsem se s trochou nadějí v hlase.
" V žádném případě, pojedeš s námi, ať chceš nebo ne. A navíc ti ještě není osmnáct.
Odfrkla jsem si. " Jako bych to ještě nevěděla." Řekla jsem se svým obvyklým sarkasmem.
" Tak dost! Nebuď drzá!" zvýšila na mě hlas.
"Kam se vůbec stěhujeme?" zeptala jsem se už normální a klidným hlasem.
Doufám, že ne nikam daleko. Říkala jsem si, že bych je aspoň jednou za čas mohla navštívit. Nevadilo mě samotné stěhování, ale to, že přijdu o své skvělé kamarády a navíc jsem nikdy neměla ráda loučení.
" Víš, tvůj otec dostal nabídku pracovat v zahraniční za dost velkou sumu peněz." Řekla.
Dlouho nic neříkala, asi čekala, že na to něco řeknu. A taky že ano. Chvíli mi trvalo, než jsem to pochopila.
"Počkej, když jsi říkala v zahraničí, co přesně tím myslíš?"
"Myslím tím, že se budeme stěhovat do Ameriky." Řekla a dívala se, jak budu reagovat. Musela jsem tu novou informaci vstřebat. První mě napadlo. "Páni, já se budu stěhovat do Ameriky, vždycky jsem se tam chtěla podívat."přemýšlela jsem. Ale ihned jsem ze mě ta radost vyprchala, když jsem si vybavila, jak se loučím se svými kamarády a nejspíš už nikdy je neuvidím. Začali mi pomalu po tváři stékat kulaté, slané slzy, které vůbec nemám ráda.
Nikdy jsem moc nebrečela, ale tohle prostě muselo ven. Sedla jsem si na sedačku a dívala se do zdi přede mnou, jako by tam bylo něco zajímavého.
"Kdy odjíždíme?" odtrhla jsem oči od zdi a zadívala jsem se na mámu. Sedla si vedle mě.

"odjíždíme za měsíc, 30.července." řekla a políbila mě do vlasů.

" 1.srpna, řekla, nastoupíš na
novou školu."
Teď jak sedím na střeše a přemýšlím nad tím vším, říkám si, že to nemůže být tak hrozné. Budeme si volat a vykládat zážitky jaké tam zažiju a naopak co se tady všechno stalo, když jsem tu nebyla. Jen mě mrzelo, že u toho nebudu. Mám ani ne měsíc na to, abych se s nimi rozloučila. Bude to hodně bolestivé jich opustit.
Na druhý den, hned jak jsem vstala, vzala jsem do ruky mobil a vytočila číslo mojí nejlepší kamarádky. Držela jsem mobil u ucha a netrpělivě čekala, až to konečně zvedne. " Haló?" ozval se velice známý hlas.

" Ahoj Lily, máš dneska čas? Zeptala jsem se radostí bez sebe, že ji zase po dlouhé době slyším. "Proboha Sandro! (tak se mimochodem jmenuju), víš kolik je hodin?" řekla rozzlobeným, nebo spíš ospalým hlasem. Teď jak to řekla, jsem se teprve podívala na hodiny. Bylo teprve osm ráno.
" Jé promiň, nechtěla jsem tě vzbudit. Myslela jsem, že už je tak deset." Omluvila jsem se.

"No, teď už je to jedno, co jsi chtěla?" změnila téma.
"Máš dneska čas?" vybafla jsem už po druhé.
" Jo mám, proč?" zeptala se.
"Víš, musím ti něco důležitého říct, tak co třeba ve tři odpoledne na našem oblíbeném místě?" řekla jsem.
" Jo, to by šlo, teď, si jdu ještě lehnout. Tak zatím." Řekla a típla mi to dřív, než jsem stihla odpovědět. Ani se nedivím, Lily je velký spáč zato já byla ranní ptáče.
Odložila jsem mobil na noční stolek a vydala jsem se podniknout ranní hygienu. Osprchovala jsem se, vyčistila zuby, oblékla a šla se nasnídat. Sešla jsem schody a rovnou si to namířila do kuchyně.
" Bude mi to tady chybět." Řekla jsem si potichu. Ale to už jsem se v duchu fackovala, že na tohle bude čas jindy. Vešla jsem do kuchyně, kde už seděli mamka s taťkou. Taťka si četl noviny a mamka ho jako obvykle obskakovala.
" Drahý, dáš si čaj?" zeptala se.
" Ne díky, nemám na něj chuť." Usmál se na ni a dál četl noviny. Ale máma se nehodlala vzdát.
" Tak co třeba čaj, nebo mléko?" pokračovala. Nad tímhle jsem se musela jako vždy ušklíbnout, protože takhle to bylo každé ráno. Když mě máma uviděla, už mi nalévala kakao.

" Dobré ráno, jak ses vyspala?" ptala se s úsměvem. "Dobré ráno, jako obvykle."
Odpověděla jsem a brala si housku se šunkou.
Po snídani, jsem šla do pokoje a uklízela. Vysála jsem si koberec, umyla zem a utřela prach. Poté jsem si sedla za psací stůl a spustila počítač, na kterém jsem nejspíš závislá.
Domlouvala jsem se s kamarády, co dnes večer podnikneme.
Než, jsem se nadála, bylo už půl třetí. Šla jsem se obléct a namalovat.

" Do háje!" zaklela jsem. Zase mi došel make-up.
"Mamíí?" zaječela jsem, aby mě slyšela.
" Co potřebuješ?" křikla na mě zpátky.
" Můžu si půjčit tvůj make-up?" zeptala jsem se.
" Už zas? Měla by sis konečně koupit svůj." Řekla.
" Já si ho koupila, ale už mi zase došel." Bránila jsem se.
" Tak můžu nebo ne?" zeptala jsem se znovu.
" Jo, můžeš, ale teď už naposled." Zavolala na mě ještě.
" Díky mami, jsi zlatá." Zahulákala jsem ještě a už si to šinula do koupelny. Bylo mi jasné, že zase dojdu pozdě. Jako obvykle, vzdychla jsem si. Naházela jsem na sebe make-up, řasenku, tužku na oči a mašírovala ven. Ještě jsem křikla: " Mami, jdu ven." A třískla dveřmi. Šla jsem na naše oblíbené místo. Chodíváme sem už od svých deseti let.
Byla to velká louka, která se táhla daleko do kopce. Uprostřed kopce stál ten největší strom, jaký jsem kdy viděla. Na stromě byla houpačka, o kterou jsme se vždycky hádali. Když si na to vzpomenu, musím se nad tím zasmát. Zažili jsme tady spousty legrace. Bylo tu krásně. Foukal tu mírně studený větřík, jinak bylo nehorázné horko. Bylo léto, není se čemu divit. Louka byla krásně zelená. Rostli na ní všelijaké květiny. Vždycky je tady celkem dost lidí. Buď to malé děti co si tu hrají, nebo zamilované páry, pro které je tahle louka, přímo stvořená.
Stoupala jsem do kopce ke stromu a už zdálky jsem viděla, jak někdo sedí na houpačce a houpe se.
" A sakra." Pomyslela jsem si. Zase budu sedět na zemi.
Už jsem stála skoro u houpačky když…
" Zase jdeš pozdě!" rozzlobeně se na mě Lily podívala.
" Taky tě ráda vidím." Odpověděla jsem s úšklebkem. " Moc dobře víš, že chodím vždycky pozdě, hold to patří k mé povaze." Zasmála jsem se.
Lily se pořád mračila.

" To víš no, za ty roky jsem si ještě nezvykla." Vyplázla na mě jazyk. Zamračila jsem se na ni a změnila téma. "Tak, co dneska podnikneme?" Lily zaujala pozici, jako že velice přemýšlí. Nad tím pohledem jsem se rozesmála. Vypadala, jak kdyby snědla citrón. Ta se na mě nechápavě dívala, ale nic neřekla.

" Hm, tak co třeba si jít koupit zmrzlinu a pak něco vymyslíme?" nadhodila.
" Jo jasně, proč ne." Řekla jsem.
Seděli jsme na lavičce se zmrzlinou v ruce a vykládali si. " Teď, když si vzpomínám, nechtěla jsi mi něco říct?" podívala se, na mě Lily. Podívala jsem se na ni a nevěděla, zda ji to říct, nebo ne. Rozhodla jsem se, že ji to řeknu. Čím dřív, tím líp.
" Mám hodně blbou zprávu." Řekla jsem, až s překvapivým klidem.
" Jakou?" chtěla vědět. Nevěděla jsem, jak na její otázku dobře odpovědět, tak jsem na ni vyštěkla:
" Stěhuju se do Ameriky!". Chvíli se na mě dívala nechápavě a po chvíli se začala smát.
" Tak to, byl nejlepší vtip jaký, jsi mi kdy řekla!" smála se dál. Došla mi všechny slova a seděla jsem jak opařená. Když viděla, jak se tvářím přestala se smát.

" Počkej, to jako myslíš vážně?" řekla nevěřícně. Zmohla jsem se jenom na krátké kývnutí hlavou.
Celá šokovaná na mě zírala, ani nevím, jak dlouho to trvalo. Byla to pěkně dlouhá chvíle, než něco řekla.
"Kdy odjíždíš?" pípla skoro neslyšným hlasem.

"30 července." Povzdechla jsem si. Otočila jsem se na ni.
" Lil ani nevíš, jak moc bych tu chtěla zůstat." Neměla jsem daleko k tomu, abych se rozbrečela. Lily už to nejspíš nevydržela a z očí ji tekly slzy. Když jsem se na ni dívala, bylo mi to tak líto. Začala jsem brečet taky. Objala jsem ji.
" Lily, slib mi, že si budeme co nejčastěji volat. Nebo pro mě za mě klidně i psát dopisy, jenom abychom byli ve spojení." Dívala jsem se na ni a utírala si při tom slzy.
" Slibuju." Vzlykala Lily. " Bude se mi po tobě nehorázně stýskat." Smutně jsem se usmála.
" Mě taky, už teď se mi stýská." Poté jsme tam mlčky seděli a dívali jsme se všude kolem. Nebylo nám zrovna do řeči.
Najednou jsem vstala a podívala se na Lily.
" Tak a dost." Řekla jsem rozhodně. " Na truchlení bude čas potom, teď nám zbývá měsíc prázdnin do té doby, než se budu stěhovat, tak si pojďme pořádně ten měsíc užít." Zazubila jsem se.
" Máš pravdu." Usmála se Lil. " Pořádně si ten měsíc užijem."


< Info • 1. kapitola >
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama