Jsem skoro 15-ti letá holka, která je závislá na anime a
četbě mangy. Ráda čtu knihy a proto jsem se rozhodla,
že zkusím napsat nějaké povídky. Jsem začítečník, tak
prosím buďte shovívavý až to budete číst. Nehleďte na
chyby, bude jich tam dost. Čeština není zrovna můj
oblíbený předmět. =)





Sussanah Cross - 1. kapitola

2. března 2011 v 16:45 | Sheila
< Prolog • 2. kapitola >

Druhý den ráno jsem napsala Gaarovi dopis. Chtěla jsem ho varovat. Napsala jsem to krátce a stručně. " Potřebuji se s tebou sejít. Za dva dny u vstupu do písečné vesnice. Je to životě důležité!! Prosím buď tam." Radši jsem se nepodepsala. Vzala jsem si svůj černý plášť, na které nebyly červené obláčky. Aspoň mě nikdo nebude podezřívat, když mě potká. Hned jsem vyrazila. Chtěla jsem mu to oznámit, co nejdřív, jinak by nebyl čas. Cesta do Písečné trvá tři dny. Ale když nebudu odpočívat, zvládnu to za dva.
Do písečné jsem dorazila, těsně za úsvitu. Byla jsem tam jako první. Doufala jsem, že dojde, jinak tahle cesta byla zbytečná. Objevil se po půl hodině. Přišel dokonce i sám. Myslela jsem, že sebou vezme aspoň nějakou jednotku, která ho bude v případě nebezpečí chránit. Stály jsme od sebe celkem daleko.
" Kdo jsi a co mi chceš? Zeptal se. Stáhla jsem si z hlavy kapuci a odpověděla.
" Sussanah Cross a nesu ti důležitou zprávu." Řekla jsem. Vražedně se na mě díval. Asi jsem si měla vymyslet nějakou přezdívku.
" Vím, kdo jsi. Zradila jsi Listovou a přidala jsi se k Akatsuki. A teď jsi sem jenom tak přijdeš a řekneš, že mi chceš něco důležitého říct?" vraždil mě pohledem.
" Neříkej, to vím i bez tebe." Pronesla jsem jízlivě. Dlouho chvíli jsme na sebe hleděly. On nenávistně a Já? Já si říkala, že je to pořádný fešák. Hodnotila jsem ho pohledem a musím říct, že za ten pohled stál.
" Co mi tedy chceš?" pořád na mě podezíravě zíral.
" Jdu tě varovat." Řekla jsem klidně.
" Varovat? Před čím?" zeptal se.
" Před námi." Hleděla jsem mu do očí.
" Ou aha." Pronesl. Začala jsem se smát.
" Co je?"
" No jenom ti říkám, že ti jdem po krku a ty řekneš. " Ou aha." Smála jsem se dál.
" A co je na tom podle tebe směšného?" řekl vážně. Dívala jsem se na něj a musela se začít smát znovu. Ještě chvíli jsme se smála, než jsem nasadila úplně můj nejvážnější obličej.
" Tak hele to není sranda. Přišla jsem tě varovat před Akatsuki. Jistě nás znáš a taky víš, po kom jdeme." Udělala jsem malou pomlku.
" Jdete po Jinchuuriky, je to tak?" Kývla jsem hlavou na souhlas. " Za dva měsíce, si pro tebe přijdou Deidara a Sasori z Červených písků. Toho jistě znáš." Řekla jsem.
" Nevěřím ti. A už vůbec nevěřím Akatsuki." Probodával mě pohledem. " Proč mě tedy rovnou nezabiješ?" přestávalo mě to bavit. Najednou mě vzal svým pískem pod krkem a stoupl si těsně ke mně. " Jo máš pravdu, myslím, že bych to měl udělat." Nemohla jsem dýchat.
" Proč myslíš, že jsem tě varovala? Tím, že jsem to udělala, jsem si podepsala rozsudek smrti, až to zjistí. I když ne, že bych toho nějak litovala." Ušklíbla jsem se. " Proč jsem na tebe nezaútočila, hned jak ses objevil? Co? Myslíš, že bych se tady s tebou tak vybavovala, kdybych tě chtěla zabít? A navíc, myslíš si, že bys mě mohl porazit?" pokračovala jsem. " Odpověz?!" vyzvala jsem ho. Bylo ticho.
"Řekni, proč jsi mě tedy varovala, když mě vůbec neznáš a navíc tím riskuješ život?" zeptal se a čekal, co odpovím. Smutně jsem se usmála.
" Nikdy jsem nesouhlasila s tím, co organizace provádí. Když nám řekli, že chtějí zajmout Kazekageho, už jsem to odmítla dál tolerovat. Jestli tě dostanou, já budu muset do listové a přivést devítiocasého.
Jistě víš, kdo to je. A já odmítám to udělat. Udělám to, jen přes mou mrtvolu! A jestli mě pořád chceš zabít, udělej to. Nebudu se bránit. Aspoň nebudu muset dělat tu špinavou práci." Řekla jsem odhodlaně. Nikdy jsem se nebála smrti.
" Proč jsi zradila listovou?!" zeptal se zvědavě. Zlostně jsem se na něj podívala. " To tě nemusí zajímat!" vyštěkla jsem. Pořádně jsem se nadechla a vydechla, abych se uklidnila
" Tak hele, co takhle uzavřít dohodu?" podívala jsem se na něj.
" Jakou dohodu?" zvedl obočí.
" Co tahle třeba toto. Ty mi pustíš můj drahocenej krk a já ti budu dávat informace o Akatsuki. Takže budeš moct někoho varovat, až se bude chystat nějaký útok. Platí?" zeptala jsem se unaveně. Moc sem toho nenaspala a začalo se to na mě podepisovat. Musela jsem vypadat strašně. Chvíli se rozmýšlel, než nakonec souhlasil. Byl to dobrý obchod. Mohl by tím zachránit spoustu životů, i když ten můj teď bude na vlásku. Pustil mi krk a já se složila na zem. Pět dní jsem nespala. Když se svolala porada, dodělala jsem zrovna jednu nehezkou misi.
" Hej, jsi v pohodě?" zeptal se.
" Vypadám, tak snad?" pronesla jsem sarkasticky.
" No vlastně ani ne." řekl. Bože jak se mohl stát Kazekagem. Ten má IQ, jak opice. I když i ta opice je na něj chytrá až moc. Začala jsem se zvedat ze země.
" Už musím jít, nebo se tady ještě složím. Takže budu ti posílat informace, kdyby se něco stalo. Budeme se scházet tady vždy jednou za dva týdny a já budu vždy v přestrojení, jasné?" říkala jsem a při tom aspoň třikrát zívla.
" Nechceš, radši zůstat tady? Vypadáš fakt hrozně." Řekl.
" Tak to díky za upřímnost." Zašklebila jsem se. " A stejnak, nějak starostlivý ne? Pokud vím, tak před chvílí jsi mě chtěl zabít!" zamračila jsem se. Byla jsem tak unavená, že jsem usínala i za stoje.
" To je sice pravda, ale to jsi ještě nebyla můj informátor a spojenec." Řekl. " Tak pojď, vezmu tě do vesnice."
" Nemyslím, že je to dobrý nápad." Zastavila jsem se.
" Proč?" nechápal
" Někdo by mě mohl poznat, a jak jistě víš, jsem celkem známá a ne zrovna v dobrém." Dívala jsem se před sebe, abych nezakopla o písek. V mém stavu, by se mě to mohlo podařit. Stáhl mi kapuci na obličej. " Teď tě nikdo nepozná." Řekl. Vzdala jsem to, protože jsem na to neměla síly. Vstoupili jsme do písečné vesnice a vedl mě do domu, kde přebýval Kazekage. Zavedl mě do svého pokoje, kde mně posadil na svojí postel. Lehla jsem si a usnula.
Když jsem se vzbudila, byl večer. Posadila jsem se a dívala jsem se, kde to vlastně jsem. Otevřely se dveře a v nich se objevil Gaara.
" Tak ses konečně probudila. Spala jsi celý den." Řekl a upřel na mě svoje oči.
" Cože!" vyskočila jsem z postele a hledala jsem svůj černá plášť. Musel mi ho někdo zdělat, protože jsem ho na sobě neměla.
" Musím jít, byla jsem tady moc dlouho. Kde je můj plášť?" otočila jsem se na Gaaru. Pořád mě pozoroval. Vážně mě to štvalo. Co má za problém?
" Nechceš napřed něco sníst, než vyrazíš na cestu?"
" Nemám hlad." Hned jak jsem to dořekla, mi zakručelo v břiše. Gaara se začal smát. Byla jsem červená, až po uši. To byl trapas.
" Myslím, že tvůj žaludek, říká něco jiného." Smál se dál.
" Pojď za mnou." Řekl a konečně se přestal smát. Šla jsem za ním. Vedl mě dlouho chodbou. Cestou jsme nepotkali žádného člověka. Celkem jsem si oddechla. Zavedl mě do kuchyně, kde už bylo nachystané jídlo.
" Sedni si." Vyzval mě. Sedla jsem si, ale jídla jsem se ani nedotkla.
" Neboj, není to otrávené. Můžeš jíst." Uculil se.
" O to se vážně nebojím. Poznala bych, kdyby to bylo otrávené. Dost často jsem trénovala se Sasorim a jak jistě víš je to expert na jedy." Ušklíbla jsem se. Zamračil se.
" Jo slyšel jsem, že na Sasoriho jedy, není žádný protilék." Zamyslel se.
" To není pravda. Pro mě bylo celkem lehké udělat protilék. Je pravda, že většině mediců, by se ten protilék nepodařil, ale já jsem se učila od nejlepšího." Odpověděla jsem a dál se ládovala jídlem.
" Kdo tě učil?" zeptal se zvědavě.
"Můj mistr je pátá Hokage." Řekla jsem hrdě.
" Není, náhodou její žačka Haruno Sakura?" podivil se.
" Jo." Usmála jsem se. " Učili jsme se spolem." Zadívala jsem se na Gaaru.
" Co je? Mám něco na obličeji?" zeptal se.
" Změnil ses." Pronesla jsem. Rentgenovala jsem ho pohledem a hodnotila, jak moc se za tu dobu změnil. "Už nevypadáš, tak vražedně. Musel jsi na sobě nejspíš hodně pracovat, aby ti lidé uvěřili a zvolili tě Kazekagem. Umím si představit jak dlouhá a namáhavá to byla cesta. Ale jak to tak vypadá, tak všechno jde, když se chce." Usmála jsem se.
" My jsme se někdy dřív potkali? Znám tě jenom z doslechu o listové, ale jinak si nepamatuji, že bychom se my dva potkali osobně.
" Jo potkali jsme se v listové na chuuninské zkoušce. Ale chápu, že si mě nepamatuješ. I když je celkem smutné, že si nepamatuješ svou oběť, kterou jsi chtěl zabít." Z jeho várazu nešlo nic vyčíst. Co jsem si všimla, tvářil se tak pořád. Skrýval své emoce.
" Tak podívej, co se stalo, stalo se. Minulost už nezměníš, ale sebe jsi už změnil. A lidé to také přijali, už tě neberou jako tou nebezpečnou zbraní z písečné. Teď tě berou jako svého Kazekageho, kterému věří a za kterého by položili život! Tak se tím už netrap dobře?" povzbudivě jsem se na něj usmála. On mi kupodivu úsměv opětoval. Musím říct, že kdybych neseděla tak by se mi z toho úsměvu podlomila kolena.
Zazubila jsem se. " No vidíš, že to jde. Když se směješ, vypadáš mnohem líp. Tak ať ti to zůstane." Mrkla jsem na něj. Nějak divně na mě civěl.
" Co tak zíráš?" vyštěkla jsem po chvíli, když mě už dlouhou chvíli upřeně pozoroval.
" Jen jsem přemýšlel, že nevypadáš moc nebezpečně." Pokrčil rameny.
" Aha, takže podle tebe, to, že jsem hledaný S ninja, asi nic neznamená co?" tázavě jsem zvedla obočí a čekala, co odpoví.
" To, že jsi hledaná osoba, ještě neznamená, že jsi silná." Řekl.
" Hm, tak co kdybych tě o tom přesvědčila? Co třeba souboj?" Nasadila jsem vražedný pohled. Hleděli jsme si do očí. Byla to oční válka, kdo dřív uhne pohledem. Trvalo to, už přes několik minut. A ani jeden jsme se nehodlali vzdát. Když už to vypadalo, že Gaara uhne pohledem, někdo vtrhl do pokoje a ani se neobtěžoval klepat. Oba jsme stočili hlavy, abychom se mohli podívat, kdo to je. Znala jsem ho, ale viděla jsem ho jenom párkrát. Byl v týmě s Gaarou. Pamatuji si ten jeho pomalovanej xsicht. Vypadal celkem legračně. Když jsem ho viděla poprvé, tak jsem se mu posmívala za to, jak vypadá. Ptala jsem se ho, jestli se dnes ráno díval do zrcadla, nebo jestli mu někdo provedl Kanadskou noc. Myslím, že se jmenoval Kankurou. Ještě s nimi byla nějakí blonca s vějířem. Nevzpomenu si, jak se jmenovala. Kankurou ovládal loutky jako Sasori. Vlastně ovládal Sasoriho loutky. Pamatuji si to ještě z listové. Když při chudinské zkoušce bojoval s nějakým týpkem.
" Gaaro mám důležité zprávy." Vyhrkl hned jak rozrazil dveře. Až poté si všiml, že Gaara není v místnosti sám.
" Kdo jsi a co tady děláš?!" vyštěkl na mě. Tak tohle ne chlapečku na mě tady nikdo hulákat nebude, nasrala jsem se. " TOBĚ do toho nic není!" řekla jsem ledovým hlasem, a ledově se zadívala do jeho očí. Po mém pohledu uhnul stranou. Ale pořád nehodlal tu klapačku zavřít. " Je mi do toho všechno! Gaara je můj brácha a mám na něj dávat pozor!" Podívala jsem se na Gaaru. " Něco mu řekni, nebo mu tu klapačku vlastnoručné zavřu." Zavrčela jsem. " Potom ti to řeknu Kankurou. Teď mi řekni to, proč jsi sem přišel." Vyzval ho Gaara. Kankurou si mě chvíli měřil pohledem, než začal mluvit.
" Donesla se nám zpráva od legendárního Sannina ze Skryté listové. Jistá tajná organizace jménem Akatsuki se dala do pohybu. Zatím nevíme, po čem jsou. Rozšířili jsme o nich zprávu, do všech zemí. Nosí černé pláště s červenými mraky. Máme, ale jisté tušení, že půjdou právě po tobě." Dokončil tak své hlášení. V místnosti nastalo nepříjemné ticho.
" Zdá se, že Jiraiya má dobré informace. Zajímalo by mě, kde to všechno zjistil. A to jsme si to tak hlídali, aby se to nikdo nedozvěděl." Nasadila jsem děsivý úšklebek.
" Kdo jsi?!" vyštěkl znovu Kankurou.
" Není to jasné?" řekla jsme znuděně. Celá tahle situace mě jaksi přestala bavit. Podívala jsem se znovu na Gaaru a ten kývl na souhlas.
" Jmenuji se Sussanah Cross a jsem členkou Akatsuki. Těší mě." Pobaveně jsem sledovala Kankurův obličej. Kankurouvy z tváře vyprchala všechna barva. Byl úplně zelený, ale po chvíli měl obličej úplně rudý. Myslím, že měl dokonce rudé i uši, jak na mě nenávistně hleděl. Schválně jsem řekla z Akatsuki, protože jsem věděla, jak bude reagovat a nechtěla jsem přijít o ten výraz na jeho tváři. Normálně na mě zaútočil a Gaara ho nehodlal zastavit. Nejspíš se tím dobře bavil. No ne, že by mně to nějak vadilo. Takového zelenáče dám jednou ranou a to nebudu muset použít žádnou techniku než jednu malou brutální sílu. Má štěstí, že mám dobrou náladu. Používal tři loutky. Říkal jim Karasu, Kuroari a Sanshouo. Zaútočila jsem na něj. Rozběhla jsem se proti němu a předstírala útok, ale já místo toho sekla po vláknech, díky kterým, mohl ovládat svoje loutky. Dala jsem chakru to pravačky a dala mu ránu do břicha. Myslím, že to bylo víc, než dost. Odlétl přes celou místnost. Prolétl dveřmi, které úplně zdemoloval a přistál na konci chodby, kde se složil na zem.
" Hups, asi jsem to trochu přehnala." Poškrábala jsem se na hlavě. Nevinně jsem se podívala na Gaaru a očima mu říkala, že si za to mohl sám. I když myslím, že by na mě zaútočil každý. Gaara na mě překvapeně civěl. Div neměl pusu dokořán.
" No myslím, že se od tebe budu radši držet dál. Nechtěl bych to schytat." Zachechtal se.
Zazubila jsem se. " A to jsem ještě vůbec nic neukázala.
" Radši se běž podívat, jestli ještě žije. Doufám, že za to nebude moc naštvaný."
Gaara šel přes chodbu, kde se zastavil u Kankuroua.
" Hej Kankurou žiješ?." Štouchl do něj a pobaveně se umíval. Kankurou cosi zabrblal a zvedal se ze země.
" A teď mi Gaaro řekni pravdu, kdo ta holka je?" tázavě se na Gaaru podíval.
Odfrkla jsem si. Nasadila jsem si ochranou čelenku Skryté listové, která byla přeškrtnutá.
" Podívej se na mou čelenku. Říkala jsem pravdu o tom, kdo jsem." Vyzvala jsem ho. Stál strnule a civěl na mou čelenku. Poté se podíval na Gaaru a prohlásil.
" Myslím, že mi musíš něco vysvětlit."

< Prolog • 2. kapitola >

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 NIkola NIkola | E-mail | 4. dubna 2011 v 17:06 | Reagovat

:) Dobrý !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama