Jsem skoro 15-ti letá holka, která je závislá na anime a
četbě mangy. Ráda čtu knihy a proto jsem se rozhodla,
že zkusím napsat nějaké povídky. Jsem začítečník, tak
prosím buďte shovívavý až to budete číst. Nehleďte na
chyby, bude jich tam dost. Čeština není zrovna můj
oblíbený předmět. =)





Samantha Morganová - 2. kapitola - Školní trest a vidina

17. dubna 2011 v 13:31 | Sheila
<1.kapitola • 3.kapitola>

Ráno jako obvykle jsem zaspala. Zrovna jsme měli Obranu proti černé magii se Zmijozelem. Obrana je jediná, která mně vážně dobře jde. Taky umím luxusně používat nitrozpyt. Je to divné, protože jsem se to nikdy neučila. Musela jsem to zdědit nejspíš po mých rodičích. I když jsem nikdy své rodiče neviděla. Když jsem byla malá, žila jsem v sirotčinci. Jednoho dne si tam pro mě došel Brumla a začal do mě valit, že jsem čarodějka. No myslela jsem, že má asi o kolečko míň a potřeboval by psychiatra. Ale zdál, se byl důvěryhodný, i když jsem si o něm myslela, že je cvok. Šla jsem s ním a zavedl mě to Příčné ulice, kde jsem si koupila různé pomůcky do školy. Poté mě zavedl do Bradavic. Musím říct, že jsem vážně šťastná, že jsem čarodějka. Stále si pamatuji na den, kdy jsem se ho zeptala, jestli neví něco o mých rodičích.
" Pane profesore, můžu se vás na něco zeptat?"
" Ale jistě Sam, co by si chtěla vědět? Upřel na mě své pomněnkové oči. Přešlápla jsem si z nohy na nohu a mnula si ruce, jak jsem byla nervózní.
" No, víte, chci si zeptat…Víte, kdo jsou moji rodiče? Jak sem to vyslovila, dostala jsem odvahu a podívala se mu do očí. Díval se mi upřeně do očí, ani nemrknul. Chvíli to vypadalo, jako by přemýšlel, jestli mi to má říct, nebo ne.
" Ano znal jsem tvoje rodiče." Odpověděl.
" Znal? Takže to znamená, že jsou mrtví?"
" Ano, bohužel." Smutně se na mě usmál. Nevěděla jsem co říct tak ze mě vypadlo jenom. " Aha."
Konec konců jsem je stejnak neznala. Vždycky jsem, ale doufala, že si někdy pro mě přijdou, nebo je aspoň jedinkrát uvidím. Ale i když jsem z toho z celého srdce doufala, nakonec ani malá naděje mi nezůstala.
Když jsem otevřela dveře do učebny OPČM všichni se na mě jako obvykle dívali. Byli zvyklý, že jsem chodívala pozdě. Mimochodem jsme měli toho nejdebilnějšího profesora, jaký na téhle škole vůbec byl. Jmenuje se Alfons Rybina a je dokonce horší než Křiklouš a to je co říct. Byl to chlap mezi třiceti až čtyřiceti lety a totálně nadržuje Zmijozelu. Vypadal jak zdechlá ropucha zkřížená s rybou. Prostě totální vymaštěnec.
Když jsem si sedla na své místo, začal kecat.
" Ale, ale, kdopak nás to poctil svojí návštěvou?" ušklíbl se na mě. Bože jak já bych mu nejradši zmalovala ten jeho rybí xsicht.
" No já jsem myslela, že si jména svých studentů pamatujete, profesore. Ale jestli máte tak špatnou pamět, ráda vám své jméno připomenu." Zaksichtila jsem se. Nenávistně mě probodával očima, z čeho mi jel mráz po zádech.
" Odečítám Nebelvíru dvacet bodů. Dneska v osm v mém kabinetě spolu s panem Snapem, který taky dnes přišel pozdě. Dojděte včas!." Zasyčel.
" No to je teda fakt super." Zamumlala jsem.
"Říkala jste něco, asi jsem vás přeslechl?"
" Vůbec nic pane profesore."
" To rád slyším." Otočil se a zamířil, ke svému stolu, vpředu místnosti. " Debil jeden." Zhnuseně jsem se na něj dívala. Až teď mě naplno došlo, co to říkal. Školní trest dnes v osm se Snapem ..Ó bože za co mě trestáš, zakňučela jsem. Nic jsem proti němu neměla, ale mít s ním trest. No jsem zvědavá, jak to dopadne…
Přesně v osm hodin jsem se Snapem stepovali před kabinetem profesora z OPČM. Zaklepali jsme a z místnosti se ozvalo nenávistné. "Dále." Vešli jsme dovnitř a uviděli profesora, jak sedí za stolem a opravuje písemky, které nám dal minulou hodinu. Zvedl pohled od písemek a zadíval se na nás dva. Bylo divné, že Snapea taky neměl moc v lásce a to byl ve Zmijozelu.
"Máte za trest roztřídit všechny tresty, které kdy kdo dostal. Což znamená, od založení Bradavic." Ukázal na stůl plných tlustých složek. Hleděli jsme na něj s otevřenou pusou a ani jsme nepípli.
" Pane profesore, to snad nemyslíte vážně!?" Rozčílila jsem se. "Něco se vám snad nelíbí, slečno?" přimhouřil oči a měřil si mě tím svým nechutným pohledem. "To si piště, že nelíbí! Vždyť, než to všechno roztřídíme, nám bude trvat nejmíň půl roku." Vztekala jsem se. Snape jenom kýval hlavou na souhlas. "Tak to abyste začali ne?" řekl jako by nic. Nevěřícně jsem na něj hleděla. " Promiňte, ale asi jsem vás trochu přeslechla, co jste říkal?"
Zlostně se na mě podíval. "Slyšela jste, velice dobře slečno. Měli byste začít nebo vám to bude trvat mnohem díl, než půl roku! Teď si poberte ti papíry a zmizte z mého kabinetu, a až to všechno budete mít, dojděte za mnou. Což předpokládám, nebude dřív, než za tři měsíce. A mimochodem nebudete používat hůlku, je vám to jasné?! Jestli ji jen jednou použijete, poznám to a budete to celé dělat znovu! Teď vypadněte." Rychle jsme odlevitovali všechny papíry, protože bychom je všechny neunesly, a vypadli z jeho kabinetu. Jak se za námi zavřely dveře, začala jsem nadávat. "To je takový debil! Kokot! Kretén! Rybí xsicht! Já ho asi zabiju! Nebo ne lepší bude, když zabiju sebe a potom ho budu strašit, že se posere strachy. Jo to zní jako dobrý nápad. Nebo ho usmažím zaživa. Anebo radši ne. Nemám ráda ryby a ten by určitě nevoněl o nic líp. Ještě bych něco chytla. Nebo mu vydlábnu oči, aby neviděl, potom by nás už potom nemohl učit a byl by tu nějaký jiný učitel. Pro naše štěstí, by to možná nebyl takový magor jak on.
Zastavila jsem se uprostřed chodby a přemýšlela na nějakou dobrou variantou jak ho zabít. Pořád jsem si něco mumlala, když se někdo začal nehorázně smát. Zapomněla jsem, že jsem pořád se Snapem, takže jsem se totálně lekla, že mě málem klepla pepka. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že to musel slyšet i on.
"Jsi normální!" Vyjela jsem na něj. Přestal se smát. "Chceš mě přivodit infarkt!? " oddechovala jsem. "Promiň." Ušklíbl se pobaveně. Slyšela jsem dobře? Vážně se mi omluvil? Nebo jsem vážně dostala infarkt a mám poslední halucinace? ..
"Ehmm jo v pohodě." Ještě šokovaně jsem na něj hleděla. "Půjdeme do knihovny ne?" Konečně jsem se vzpamatovala z toho šoku a byla schopná promluvit. " jo."
Cestou do knihovny jsme ani jeden nemluvil. Bylo to celkem divné jít v tichu po boku se Snapem, ale ještě divnější bylo, že mně to nevadilo a celkem jsem si to užívala. Nikdo nic neříkal a jenom ticho kolem nás. Tohle jsem hodně dlouho dobu nezažila, už jenom proto, že jsem se moc často neocitala sama. Vždy jsem byla s Lily nebo s někým jiným.
Když jsme došli do knihovny. Položili jsme všechny složky na stůl a pustili se do práce. Když jsme zvedli pohled od všech papírů, které se válely snad všude, jsme zjistili, že už je jedna hodina. Což je dost blbé, protože už je několik hodin po večerce. A nejhorší na tom bylo, že to vypadalo, jako bychom, vůbec nic neudělali. Těch papírů bylo tolik, že by se z toho jeden po…. Kdybych věděla, že někdy budu tohle dělat, myslím, že bych omezila své školní tresty a dávala si pozor, na to co říkám.
"Už bychom měli jít," pronesla jsem. Snape se podíval na hodiny a kývl hlavou. Ten je neuvěřitelný, mluví vůbec někdy? Uvažovala jsme. Mezitím, co jsme rovnali papíry, které se váleli všude okolo, jsem se ho zeptala.
"Co jsi udělal, že máš trest? Nikdy jsme si nevšimla, že by si měl nějaký trest. No ne, že bych se o tebe nějak zajímala." Zeptala jsem se zvědavě.
"To tě nemusí zajímat."
"No to je sice pravda, ale taky mě to zajímat může." Zašklebila jsem se. Dorovnala jsem poslední papíry a zvedla jsem se ze židle a zamířila ke dveřím. Už jsem skoro odešla, když se ozvalo.
"Řekl jsem profesorovi z obrany, že by měl jít na plastiku a udělat něco, s tím svým xsichtem a proto mně dal školní trest."
Otočila jsem se ke Snapeovi a nevěřícně na něj zírala. To že by on někdy řekl? ..Poté jsem se začala neovladatelně smát. "T-ty jsi m-mu řekl, že by měl jít na plastiku?" popadala jsem se za břicho. "Noa? Však je to pravda. Vypadá hůř, než Michale Jackson." Ušklíbl se. To mi dalo na další záchvat. Po nějaké době, celkem dlouhé, jsem se přestala smát. "Páni, to bych do tebe neřekla teda. Kdybys chtěl, je s tebou i sranda." Mrkla jsem na něj. "No nic, už vážně musím jít. Zítra zase v osm tady ok?" naposled jsem se na něj otočila. "Jo." Souhlasil. S tím jsem se vydala na pokoj.
Když jsem šla po chodbě, ucítila jsem brnění v hlavě. Zní to divně, ale měla jsem tam, jak kdyby mě tam mělo něco explodovat. Přidržela jsem se stěny, abych neupadla. Ale štěstí mi nepřálo a já upadla do bezvědomí.
Stála jsem před nějakým domem. Nevím, jak jsem se sem dostala. Najednou se objevil nějaký člověk s černou kápí na hlavě. Neviděla jsem mu do tváře. Směřoval k tomu domu. Nevím proč, ale vůbec se mi to nelíbilo. Muž si otevřel dveře pomocí své hůlky a vstoupil do domu. Šla jsem za ním. Slyšela jsem dětský pláč. Stála jsem za mužem v černé kápi. Naproti němu stál muž s hnědými vlasy a brýlemi. Ten muž mi strašně připomínal Jamese. Zuřivě spolu bojovali. Věděla jsem, že ten muž s kápí na hlavě chce tuhle rodinu zabít. Chtěla jsem mu pomoct. Vytáhla jsem si svoji hůlku a chtěla na něj použít kouzlo, ale nešlo to. Nemohla jsem kouzlit. Nezbývalo mi nic jiného, než se dívat jak muž padá k zemi. Po tváři mi stékali potoky slz. Nemohla jsem to zastavit. Tolik mi toho muže bylo líto. Bojoval ze všech sil, aby zachránil svoji rodinu. Muž s kápí na hlavě, se vydal do druhého patra domu. Vydal se do dětského pokoje. S narůstajícím děsem, jsem šla za ním. V pokoji byla žena, která měla zelené oči a zrzavé vlasy. Začala po muži metat jednu kletbu za druhou. Zahlédla jsem, že v postýlce se něco hýbe. Byl to asi roční chlapec, který se díval na svou mámu, jak bojuje. Nehybně jsem se dívala, jak ženu zasáhlo zelené světlo a ona se svezla na zem, jako před chvílí její manžel. Muž se chystal vystal na chlapce kletbu. " Néé." Zaječela jsem a skočila jsem před něj, aby chlapce nemohl zasáhnout. Muž vyslal kletbu smrti, která mnou prošla. Bylo to jako by se všechno zpomalilo. Čekala jsem, že mě kletba zasáhne, ale jenom mnou prošla. Zasáhla chlapce do hrudi. Svezla jsem se na zem a začala brečet. Ale najednou se něco stalo. Chlapec byl stále na živu. Muž začal řvát. Nevěděla jsem, co se děje. Celým pokojem začal pronikat silný proud světla. Musela jsem zavřít oči, abych neoslepla. Když záře přestala, otevřela jsem oči a dívala se, co se stalo. V postýlce stál chlapec s jizvou na čele ve tvaru blesku a kulil na mě svoje zelené oči. Bylo to, jako by mě viděl, ale přitom ostatní nemohli. Pohladila jsem ho po vláskách a na jednou jsem zmizela pryč.

Když jsem otevřela oči, ocitla jsem se na ošetřovně. Nechápala jsem, jak jsem se sem dostala a navíc jsem byla pořád v šoku, co jsem právě viděla. Bylo to tak živé. Jako by se to vážně stálo. Měla jsem mokrý obličej. Musela jsem brečet. Když jsem se pořádně porozhlédla, dívaly se na mě tři páry očí. Jedny patřili madam Pomfreyové, druhé Brumbálovi a ty třetí Severusi Snapeovi. Začala jsem se zvedat z postele, ale byla jsem zase zaražena do peřin naši ošetřovatelkou. Co se týkalo, nějakého úrazu, nebo kdo ví čeho, byla neoblomná. "Co se mi stalo? A jak jsem se sem dostala?" zeptala jsem se všech. "Spadla jste to bezvědomí. Naštěstí vás našel tady pan Snape." Odpověděl Brumbál a zkoumavě si mě prohlížel. "Aha." Na nic jiného jsem se nezmohla. Nejspíš mě našel, když se vracel na svou kolej. "Díky." Otočila jsem se na Snapea. Ten jenom kývl hlavou. "Takže můžu, už jít?" "Je mi dobře." Hned se ovšem do toho vložila madam Pomfreyová. "Tak to ať vás ani nenapadne. Zůstanete, tady aspoň do zítřka. A podle toho jak jste tady sebou házela a křičela na celou ošetřovnu, bych neřekla, že jste úplně v pořádku," řekla přísně. Ztuhla jsem. Musela jsem být vážně dost zelená, protože ke mně ošetřovatelka přiskočila. " Jste v pořádku?" starostlivě si mě prohlížela. Jenom jsem kývla hlavou na souhlas. Kdybych promluvila, nevím, jak by zněl můj hlas. Po nějaké chvíli jsme pro mluvila. "Co jsem křičela?" vysoukala jsem ze sebe. "Nic konkrétního. Prostě jste jenom křičela a brečela." Ozval se Brumbál. Málem jsem zapomněla, že je tady taky. "Aha." Madam Pomfreyová všechny po chvíli vyhnala s tím, že potřebuju klid a že tady ještě den zůstanu. Ovšem když už všichni byli pryč Brumbál se ještě ve dveřích otočil a oznámil mi, že se mnou chce zítra mluvit, ať se k němu stavím, až budu mít volno. Poté jsem usnula a spala jako poleno.

<1.kapitola • 3.kapitola>
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama